Existuje vůbec ten „trumpismus“?

KOMENTÁŘ

Existuje vůbec ten „trumpismus“?
Donald Trump Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Donald Trump končí, trumpismus tu ale zůstává, zní jedna z pouček často vyvozovaných v souvislosti s americkými prezidentskými volbami. Dobře. Ale co to přesně je ten trumpismus? Jakou pozitivní ideu prezident reprezentoval?

Jeho vystupování, veřejné projevy přece charakterizovala značná chaotičnost, nekontrolovaná sebestřednost. I v povolebních dnech se tak projevoval – na Twitteru silná slova psaná verzálkami, v reálu až komicky zmatené akce – tiskovka jeho právního týmu v předměstském zahradnictví Four Seasons (nikoliv v hotelu téhož jména), zmatky provázející sestavování toho týmu právních expertů – odcházející prezident přitom dlouhé měsíce ohlašoval, že se v případě volební prohry obrátí na soud, žádná příprava na to ale zjevně neproběhla. Nakonec i proto zněly přepjatě výkřiky mnohých Trumpových odpůrců, kteří v něm viděli ztělesněnou fašistickou hrozbu. Jak řekl jeden z pronikavých kritiků soudobého pokrokářství a zároveň i Trumpův – mladý černý intelektuál Coleman Hughes: „Trump je natolik sobecký, že ani nedokáže mít nějakou zlou vizi pro celou zemi. Všechny jeho vize se týkají výhradně jeho osobně.“ Za jakéhosi myšlenkového otce toho hypotetického trumpismu byl považován někdejší prezidentův poradce Steve Bannon, ten ovšem z Bílého domu musel odejít, jeho snaha o vytvoření jakési evropské „nacionalistické internacionály“ nebyla zrovna úspěšná a v současné době má na krku federální žalobu pro zpronevěru peněz vybraných od drobných přispěvatelů na stavbu zdi na americké hranici s Mexikem. Tak jaký trumpismus?, chtělo by se říct.

 

Jenomže trumpismus jistým způsobem existuje, ne nutně jako přesně definovaná a strukturovaná ideologie pro domácí i zahraniční politiku, spíš vyvstávající nutnost nebo dosud ne úplně naplněná poptávka po politice, která by odpovídala měnící se voličské základně Republikánské strany. Ta, jak se ukazuje, zvolna přestává být partají „velkých peněz“, reaganovského konsenzu. Cosi podobného se přihodilo britským toryům, kteří dosáhli voličského úspěchu tím, že sebrali labouristům část tradičního dělnického elektorátu, a trvanlivost téhle dominance záleží na tom, zda se jim ty nové stoupence podaří udržet. Podobný pohyb podle průzkumů naznačuje i skladba republikánského elektorátu.

Z demokratů jako kdyby se stávala strana bohatých elit a jejich protivníkům přibývají stoupenci z řad těch chudších lidí, žijících mimo velká centra. A jestli si je chce strana udržet, respektive jich přitáhnout víc, měla by být schopna jim taky něco nabídnout, něco jiného než nějakou inverzní variantu identitářské politiky, kterou hlásá radikálnější levicové křídlo tábora demokratických protivníků (a mezi širšími voličskými vrstvami mu to vskutku nepomáhá).

Republikáni už nemohou být „stranou bílého muže“, přizpůsobovat se téhle nálepce. Nakonec to, že Donald Trump s Josephem Bidenem prohrál o dost míň výrazně, než se čekalo, se stalo i díky většímu počtů hlasů voličů z řad etnických menšin než před čtyřmi roky. V něčem to vlastně není překvapivé – mezi lidmi z menšin existuje stejná politická různorodost jako mezi bílou (zatím ještě) většinou. Radikální křídlo demokratů, které kvůli svému mediálnímu vlivu do značné míry vytváří image strany, se sice zaklíná právy menšin, na lidi z jejich řad přitom často nahlíží až ponižujícím způsobem, vnímá je jako nerozlišitelnou masu, která na všechno přikládá jediné měřítko – rasové. A pak se upřímně diví, že se ti lidé nechovají úplně podle jejich představ, automaticky nepřijímají politiku, která se zaklíná jejich prospěchem a přitom je v řadách menšin nepopulární (může se to týkat imigrace, mohutně medializovaného hnutí za zrušení policie či omezení financí pro ni). A kdyby Republikánskou stranu reprezentoval někdo jiný než často a zbytečně antagonizující Donald Trump, mohlo být těch menšinových hlasů pro republikány třeba i víc.

To, že je Demokratická strana v očích značné části voličstva ztotožněná s mediálně vlivnou, ale mezi voliči  nepopulární skupinou radikálních aktivistů, představuje pro Josepha Bidena do budoucna zátěž a pro republikány šanci. Je možné, že skutečná šance pro cosi jako trumpismus přichází až s odchodem Donalda Trumpa. To jediné, co pro něj končící prezident mohl udělat, bylo odejít pokud možno důstojně. S tou šancí naložil po svém, jak je jeho zvykem.

 

×

Podobné články