Československo bylo dál než jiní

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i historik Robert Gerwarth. Přinášíme ukázku z textu, který je k dostání ve vybraných trafikách. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Začnu centrální tezí vaší knihy: Kdyby první světová válka neskončila na východě tak krvavě, druhou světovou válku bychom si nejspíš ušetřili. Jak to?

Na východě konec války víc otázek otevřel, než zodpověděl. Změny byly dvojího druhu – politické a územní. Poprvé k moci přicházejí radikální politické ideologie – na jedné straně komunismus, bolševismus, na straně druhé fašismus –, které by bez světové války nehrály žádnou úlohu. A souběžně s tím se rozpadají impéria, která trvala stovky let. Potíž byla v tom, že multietnická impéria jako Rakousko-Uhersko byla nahrazována národními státy, které sice vznášely nárok na etnickou homogenitu, ve skutečnosti byly ale většinou národnostně pestré jako ty staré říše. Takže se mění jednak etnická hierarchie, jednak hranice. Nové hranice se ale už v roce 1919 stávají předmětem vyhrocených sporů. Uvnitř nových států vznikají nové ohromné národnostní menšiny. Například sudetoněmecká otázka zůstává na stole od vzniku Československa až do jeho násilného konce v osmatřicátém roce. 

Jenže zrovna hranice mezi českými zeměmi a Německem byla velmi stará. Nemůžete dělat, byť německá historiografie to občas dělala, jako by tu v roce 1918 vznikl stát, který předtím neexistoval.

Československý stát před rokem 1918 neexistoval, aspoň v tom smyslu, že jste nebyli fakticky nezávislí. Byli jste součástí habsburské říše. Každopádně i při všech rozdílech byl vznik Československa součástí velké odpovědi na dvojí otázku: co s velkými etnickými menšinami, které nechtěly být součástí nových států, a co s velkými menšinami, které se ocitly mimo své státy? Na tři miliony Maďarů se tehdy ocitlo v různých útvarech a všude si mohli říkat: Tohle není náš stát. Pro nás právo na národní sebeurčení neplatí. Takový problém se nedá ignorovat napořád. Československo bylo v tomto ohledu dál než jiní, garantovalo národnostní práva, takže německá menšina všude, kde byla dost velká, měla vyučování ve svém jazyce. Tento vcelku smířlivý přístup ale zdaleka nebyl norma. Na druhém konci pomyslného rejstříku je osmanská říše, kde problém menšin vyřešili radikálně. Po válce s Řeky následovala systematická výměna obyvatelstva. Postihlo to čtyři miliony lidí, Řekové ven z Turecka, Turci z Řecka a další. To byla radikální změna v pojetí národnostní otázky. Předchozí impéria po stovky let, často spíš hůř než dobře, musela s menšinami nějak zacházet, brát je do úvahy, bylo to jedno z ústředních témat vládnutí. Kolik kdo získá autonomie? Samozřejmě to dobře znáte z dějin Rakousko-Uherska. To první světovou válkou končí. (...)

Co měli vítězové z roku 1918 dělat jinak?

Rozhodně bych nechtěl, aby vznikal dojem, že co přišlo pak, byla primárně jejich vina a jejich zodpovědnost. Spojenci v roce 1919 neměli ve střední Evropě žádné vojenské jednotky. Hranice ve chvíli, kdy se scházela mírová konference, byly většinou už překreslené. V tomto stadiu se daly provádět už jen drobné úpravy.

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který je ve volném prodeji k dostání od 25. června za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.