Naštvaní proti rezignovaným. Salon Týdeníku Echo v Arcibiskupském paláci

Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná. Otázka, jestli Bílá hora přinesla, nebo nepřinesla porobu, asi nemá smysl. Ale přece jenom stojí za to si Bílou horu připomenout. Salon Týdeníku Echo se uskutečnil v Arcibiskupském paláci za přítomnosti primase českého, kardinála Dominika Duky, historičky Marie Koldinské, historika Jiřího Raka a znalce válečnictví Otakara Foltýna.

Mají současní Češi něco společného s aktéry té čtyři sta let staré historie?

Koldinská: O Češích se říká, že jsou nemocní dějinami. Myslí se tím nejen to, že se víc než jiné národy vztahují k minulosti, ale oni k ní utíkají od přítomnosti proto, že s ní nejsou spokojeni. Tak vzniklo v publicistice konce 19. století i to slovo „poroba“ a převzala to i první republika. Dnes bychom ta slova snad vážně už používat neměli, když tak jen ironicky: doufám, že tak jste ho použil i vy.

Na porobu bychom si neměli nechat sahat…

Rak: Na Bílou horu taky ne, to je od 19. století metafora pro každou katastrofu. Každou chvíli tam někdo pláče nebo vyhrožuje Bílou horou. Když mladý Palacký s Šafaříkem píší Počátky českého básnictví, obzvláště prozódie (1819), tak varují, že návrat k časomíře může znamenat pro českou literaturu hotovou Bílou horu… To, uznejte, zní dost výhrůžně. A to pokračuje i ve 20. století: vzpomeňme na komunisty: Únor 1948 nás zachránil před novou Bílou horu.

Nebo před Lipany…

Rak: Ano, Lipany. To je druhá bitva, kterou jsme takzvaně projeli, ale otázka je: kdo my? Obě to byly bitvy občanské války, kde se střetly dvě strany, z nichž každá zastupovala část společnosti.

Foltýn: Vytvořili jsme si mýtus, který nás nesprávně ztotožňuje s jednou stranou. Tou poraženou.

Koldinská: Je nutné oddělit dvě věci. Jedna věc je bitva. To je událost, která je uzavřená v čase, dá se různě zkoumat, popisovat, vršit znalosti o ní do nejmenších detailů. Koho to zajímá, má nepřeberně možností se s tím seznámit: se zde přítomným kolegou Foltýnem a dalšími historiky jsme připravili výstavu do Národního muzea a myslím, že i ti, kteří si myslí, že o Bílé hoře vědí všechno, se v ní dozvědí něco nového. Ale pak je věc druhá – to, co z Bílé hory vytvořilo následujících čtyři sta let. A je jasné, že Bílá hora právě proto, že to byla bitva „prohraná“, má ohromný aktualizační potenciál. Vždy, když se chce naříkat, připomene se Bílá hora. Jak se říkalo v jedné satiře z roku 1968: kdyby Bílá hora nebyla, museli bychom si ji navozit na kolečkách. Jenže musíme si položit otázku, kdo jsme to my. Tím, že si vybereme tu poraženou stranu, vybereme si jen jeden směr, a to ten evangelický, na který naváže ten sekularizovaný, národovecký výklad 19. století, který pokračuje ve století dvacátém a možná i v přítomnosti. Ten druhý, katolický, je z něj vyloučen.

Však právě proto se scházíme tady na Arcibiskupství pražském. U vítězů…

Duka: Podívejte se, já sice nejsem historik, když tak historik bible. Ale tématem jsem se zabýval, ať už jako člen několika interkonfesijních komisí, ale třeba i tím, že jsem, dalo by se říct, inicioval překlad výborné knihy francouzského historika Oliviera Chalina Bílá hora (vydalo Karolinum r. 2000 – pozn. red.). A on v té knize – kterou Chaline mimochodem konzultoval s mým přítelem F. X. Halasem – říká, že sice známe „hlas poražených“, ale neznáme „hlas vítězů“. Ten jako by chyběl. Ano, slavilo se, ale víc v Římě než v Praze. Tady vládly mezi katolíky brzy rozpaky. Zvítězili, to ano, ale pro české katolíky to skutečné vítězství nebylo. To se projevilo u generace, která se kolem Bílé hory narodila, Bohuslav Balbín (1621), Tomáš Pešina z Čechorodu (1629), kteří nechápali Bílou horu ani jako vítězství, ani jako porážku. Oni velmi citlivě vnímali, že převahu získává světská moc, která nevládne z Prahy, ale z Vídně. Ostatně, proti mariánskému sloupu měl výhrady papež Pavel IV. i arcibiskup Harrach, který v něm dobře rozpoznal intervenci vlády a císaře, který si přivlastní náboženský symbol. Tento pocit, že o nás rozhodují někde jinde, se českých katolíků silně týkal. Brali ho jako ponížení barokního národa, který se tady vyvíjel od Přemyslovců, svého vrcholu dosáhl za Lucemburků, ale po husitských válkách byl odsunut na druhou kolej a Bílá hora to dokonala. Českým katolíkům velmi záleželo na tom, aby se zbavili stigmatu toho podezřelého, zbojnického či kacířského národa, což se jim nikdy zcela nepodařilo. To pak jde přes všechny historické peripetie až do roku 1918, kdy Masaryk vytváří republiku a po vzoru – a já ho v tom chápu – sval to na toho předtím viní za všechno špatné Habsburky. Ti jako by se dostali v Českém království k moci Bílou horou, přitom oni tady vládli už od roku 1526, na což se často zapomíná. K Bílé hoře se pak ve 20. století přidává další trauma, a to je Mnichov, který je vykládán jako další pokračování zrad na opuštěném národu a pokračování tragického mýtu Bílé hory. Přitom je paradoxní, že jako Češi jsme tam vlastně skoro nebojovali…

Celý Salon Týdeníku Echo si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Objednat si ho můžete zde.