Jak krachovala Chytrá karanténa: neochota hygien i státního aparátu

CHYTRÁ KARANTÉNA

Jak krachovala Chytrá karanténa: neochota hygien i státního aparátuROZHOVOR
Jeden z autorů původní Chytré karantény a bývalý pirátský zastupitel Patrick Zandl. Foto: Pirátská strana
1
Domov

Záviš Dobiašovský

Za projekt Chytré karantény vláda Andreje Babiše (ANO) utratila téměř 400 milionů korun, jak ale potvrdila zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, bylo to v mnoha ohledech k ničemu. Podle jednoho z autorů původní Chytré karantény, internetového podnikatele Patricka Zandla z iniciativy Covid19cz, není překvapivé, že projekt vyšel do ztracena. Už v prvních měsících pandemie, kdy se iniciativa snažila o jeho zapojení, totiž narážel na neochotu státního aparátu. „Bylo zřejmé, že vláda není schopná vynutit od vlastních lidí, aby se systém používal,“ popisuje Zandl v rozhovoru pro deník Echo24.

Co říkáte na to, jak tehdejší vláda za dva roky pandemie s Chytrou karanténou naložila?

Myslím, že to dopadlo podle očekávání. My jsme si mysleli, že to dopadne do ztracena, ale doufali jsme, že to nebude tak moc do ztracena. Bylo to zřejmé už u toho projektu, že vláda není schopná vynutit od vlastních lidí, aby se ten systém používal. To bylo typicky vidět na hygienách, které se vlastní vládě vzepřely a řekly, že to používat nebudou a taky to nepoužívaly.

NKÚ konstatoval, že v projektu panoval chaos, nikdo ho neřídil, byla tam velká míra improvizace. Dá se říct, že se ho do systému implementovat nepodařilo, hygieny nestíhaly trasovat, kolabovaly. Jaká byla vaše zkušenost ze spolupráce s vládou?

U toho prvního půl roku bych určitou diskoordinaci toleroval, byl to strašný „fičák“. Ale co byl od začátku zjevný problém, že tam není člověk, který by byl vybavený dostatečnou pravomocí celou tu věc implementovat napříč státní infrastrukturou a institucemi. Z naší strany se udělalo to, co se nakonec ukázalo být asi nejjednodušší, pomocí tisíců hodin dobrovolnické práce naprogramovat softwary a znalostní databáze, které jsme mysleli, že stačí už jen nasypat do toho státu. Měli jsme k tomu už i školicí systém, objeli jsme důsledně hygienické stanice, proškolili lidi, sehnali techniku. Jen se to z nějakých důvodů nepoužilo.

Napadá vás z jakých důvodů?

U hygien to byla totální neochota, to bylo zjevné. Krajské hygieny jsou velmi samostatné a každá z nich měla jiný systém. Například liberecká hygiena si dopředu nějaký systém na digitální evidenci případů vybudovala a byla pak strašně uražená, že by měla používat něco jiného. Zatímco jiné hygienické stanice o tom ani nepřemýšlely. Bylo zjevné, že na to vůbec připraveni nejsou.

A ministerstvo zdravotnictví s tím tedy nebylo schopné nic dělat.

Nebyla schopnost vynutit použití centralizovaného přístupu. Vždy se hájili tím, že jim něco ukládá zákon, což je pravda. Popřípadě, když už se to s nimi dohodlo – třeba tam volal i osobně premiér (Andrej) Babiš – prostě to nevynutil, něco mu řekli a pak se to nedělo či mírně „dělalo“ čtrnáct dní a pak řekli, že je to absolutně nepoužitelné, zkomplikovalo jim to práci, že je to horší. My jsme tam pak jeli, dělali s nimi review práce a říkali: vždyť to přece používáte tak, jak se to používat má a probíhá to mnohem rychleji, než tím vaším původním způsobem. Tak v čem je to horší?

Volání Andreje Babiše byla běžná praxe?

Nechci, aby to vyznělo, že ho haním, myslím si, že se tehdy snažil prošlápnout cesty, kde to drhne, spíš než u něj bych viděl ten totální odpor, nezájem, na který to naráželo ve velké části státní správy, kde bylo zjevné, že si úředníci kryjí záda. Jeden z nich nám to také vysvětloval: já tady hypoteticky zachráním nějaké životy, možná to ani nebude fungovat, ale udělám zásah, který jako státní úředník nemůžu, mám dělat jenom to, co mi předepisuje zákon. Když to udělám, za rok, dva někdo řekne, že jsem porušil zákon a vyhodí mě. To byla ta zrůdnost úřednického systému, opravdu se báli něco udělat.

NKÚ se na druhou stranu zastal hygien, že na začátku pandemie nebyly připravené personálně či technicky, ačkoliv na to upozorňovaly, ministerstvo zdravotnictví s tím roky nic nedělalo.

Pravda je, že se jim rok či dva předtím seškrtal rozpočet, takže nebyli rozhodně personálně nadimenzovaní. Spadli do extrémní situace, lidé tam jsou podfinancovaní a zodpovědnost a tlak začal být ze dne na den obrovský. Po technické stránce si myslím, že to bylo řešitelné, kde počítače nebyly, tam bychom je sehnali darem, případně by je stát dokoupil.

Na další části Chytré karantény, eRoušce, pak podle NKÚ spálil 20 milionů korun vniveč. Šlo přitom o vlajkovou loď projektu, v čem tedy tkví problém?

Nezafungovalo, že by se to v Česku k něčemu použilo. Zmínil jste 20 milionů, je potřeba říct, že vývoj samotné aplikace byl zadarmo. Když se to předalo státu, za prvé to začalo konzumovat nějaké peníze za provoz, ale to nebylo významné, za druhé tam byly údajné implementační náklady na propojení s dalšími systémy – ale pokud já vím, tak se ta data v podstatě nikdy nepoužila (to potvrzuje ve zprávě i NKÚ – pozn. red.). Vyvíjelo se to proto, aby to ulehčilo v trasování kapacitě hygien. Ale je nutno říct, že je to vlastně jedno, protože hygieny stejně trasování příliš neprováděly, takže jestli nefungovalo propojení eRoušky nebo jenom ta hygiena, bylo nakonec už úplně jedno. Naštěstí se nic moc nestalo, jenom umřelo asi o 20 tisíc lidí víc, než bylo nutné.