Nervózní Lavrov a morální satisfakce

KOMENTÁŘ

Nervózní Lavrov a morální satisfakce
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Sledovat čtvrteční tiskovou konferenci ruského ministra zahraničí Lavrova v Turecku po setkání se šéfem ukrajinské diplomacie Dmytrem Kulebou bylo pro silnější povahy. Se zachmuřenou suverenitou aparátčíka vyšší šarže vyslovoval absurdní tvrzení typu Rusko Ukrajinu nenapadlo, rozbombardovaná nemocnice v Mariupolu už dávno sloužila neonacistům z praporu Azov, Rusko muselo zasáhnout, protože v Ukrajině se vyráběly biologické zbraně, a tak dále a tak podobně.

Dalo by se to označit za groteskní, kdyby kontextem jeho slov nebylo zabíjení a destrukce, jež Lavrovovy výroky popíraly. Navíc – pro určitý druh publika může být sebevědomě a troufale pronesená lež projevem síly, „odvahy“ vysmát se přihlížejícímu světu. Mnozí pozorovatelé si ale v Lavrovově chování našli i známky nervozity. Ruský ministr k ní také má dost důvodů.

Ať už se situace na bojišti bude vyvíjet jakkoliv, je evidentní, že jednoho ze svých podstatných cílů Rusko dosáhnout nemůže. A to nastolení nějakého loutkového promoskevského režimu v Kyjevě. Nebo přesněji. I kdyby ho instaloval, bude pro něj krajně obtížné, spíš nemožné ho udržet.

 

Napadení Ukrajiny v té zemi prakticky znemožnilo existenci otevřeně proruské a přitom z hlediska voličské podpory relevantní politiky, jakou dělal třeba sesazený prezident Janukovyč. A i kdyby se ta hypotetická prokremelská reprezentace měla opírat výhradně o ruské bodáky namísto voličských hlasů, vyžadovalo by to enormní nasazení, jehož ruská armáda momentálně ani nemusí být schopna – na kontrolu tak rozsáhlého území by byly potřeba statisíce a statisíce vojáků. Dá se navíc čekat, že by se na Ukrajině setkávali s lidovým odporem, pravděpodobně i nějakou formou partyzánské války.

Rusko by tam dlouhodobě krvácelo, tamní režim si ve vztahu k domácí veřejnosti jistě může dovolit hodně, ale tohle už asi ne. Lavrovovy řeči tedy byly také projevem snahy nějak „manažovat“ narativ, vytvořit zpětně takovou historii války a jejích motivů, v níž by případné ruské ústupky vypadaly jako naplnění původních představ kremelského vedení. To zároveň tlačí čas – sankce začínají dopadat na ruskou společnost, každý další den války podrývá obraz ruské ozbrojené moci jako silného a dobře organizovaného protivníka.

Pod tlakem samozřejmě je i ukrajinská strana. Zprávy o dílčích úspěších obránců země, o odhodlání ukrajinských civilistů vzdorovat ruské okupaci a také o donebevolající neschopnosti a šlendriánu v ruské armádě, peripetie jejíhož postupu jsou jak z nějakého drsnějšího Gogolova románu, mohou zakrýt jednu podstatnou věc. Rusové na Ukrajině postupují, sice daleko pomaleji, než předpokládaly jejich absurdní plány, ale postupují. A vážné problémy, na něž narážejí a které si také často sami působí, mohou situaci ještě zhoršit. Přivést je k tomu, aby se přeorientovali na ničení ukrajinských měst na dálku.