1 realistická zahraniční politika

Chvála Trumpa. „Nafoukaný tlučhuba“ stihl za rok pozoruhodně mnoho

Témata:

Před rokem složil přísahu 45. americký prezident Donald J. Trump, jehož vítězství ve volbách v roce 2016 bylo velkým překvapením patrně i pro mnohé z jeho podporovatelů. Ti pak čekali ve Washingtonu takřka „revoluci“, zatímco Trumpovi odpůrci chrlili katastrofické předpovědi chaosu a rozvratu Ameriky i světa. Úspěšný miliardář dal každopádně najevo, že jeho politika bude od té Obamovy opravdu dramaticky odlišná.

Už během volební kampaně se mnozí experti snažili předpovídat, jakou zahraniční politiku by mohl tento nekonvenční kandidát realizovat. Toto úsilí pochopitelně dále zesílilo po vyhlášení výsledků voleb, ovšem po prvním roce Trumpova úřadování lze konstatovat, že se velká (a asi i většinová) část prognóz mýlila. Mnohdy se užívalo mj. slovo „izolacionista“, ne vždy ovšem s jasným vysvětlením, co si pod ním přesně představit. Nový prezident však v každém případě ukazuje, že „izolovat“ Ameriku rozhodně nehodlá.

Sám výraz „izolacionismus“ totiž může být hodně zavádějící. Málokdo si dnes vzpomene, že padal už při hodnocení volebního programu George W. Bushe, jenž byl samozřejmě všechno možné, jen ne „izolacionista“ usilující o co nejmenší angažmá USA ve světě. Právě takto totiž bývá americký „izolacionismus“ nejčastěji definován, přičemž se většinou odkazuje na přístup některých prezidentů z konce 19. či první poloviny 20. století. Je ale dost pochybné, jak (nebo zda vůbec) by tento přístup mohl fungovat v dnešním světě.

Ve skutečnosti Trump nikdy nehlásal jakési „uzavření“ USA vůči světu, jenže nemálo expertů a komentátorů si tímto způsobem vyložilo jeho doktrínu „America First“. Ta ovšem neznamená, že by se Amerika měla izolovat, nýbrž pouze to, že by měla prosazovat v prvé řadě své zájmy. Nepochopení této (v podstatě jednoduché a přirozené) doktríny ilustruje spíše to, jak je dnešní mainstreamový pohled na zahraniční politiku zkreslený.

Prosazování národních zájmů je standardní a normální

Prosazování národních zájmů států je přece standardním a normálním jevem, na jehož základě funguje mezinárodní scéna přinejmenším od vídeňského kongresu v roce 1815. Podle někoho tak funguje možná už od vestfálského míru (1648), ne-li ještě déle. Je to axiom, na kterém lze změnit nanejvýš formu (např. lze použít obal zvaný „evropské zájmy“), avšak nikdy ne obsah. Donald Trump o tom mluví zcela otevřeně a za nic to neschovává, a proto je optikou současné politické korektnosti logicky viděn jako „špatný“.

Řadu svých konkrétních cílů deklaroval už během volební kampaně, a pokud se ohlédneme za jeho prvním rokem v úřadu, můžeme konstatovat, že na plnění všech začal pracovat. Pokud se dá tato koncepce stručně vystihnout, pak je to napravení stavu, do kterého se dostala americká „síť“ spojenců po světě za poslední dvě dekády. Vinu na této situaci nesou jak někteří z těchto spojenců, tak nedůslednost a určitá naivita prezidenta Obamy.

Co se týče viny spojenců, je třeba ukázat prstem především na státy západní Evropy, které se takříkajíc „proškrtaly“ na dno obranyschopnosti. Trump se nijak netajil tím, že hodlá velice tlačit na státy NATO, aby dělaly pro svou bezpečnost daleko víc a nespoléhaly se, že Amerika jim vždy bezpodmínečně pomůže. Totéž sice říkali mnozí američtí činitelé už dlouho, jenže to evidentně činili až příliš diplomatickými slovy.

Většina evropských zemí to brala pouze jako frázi, a tak musel přijít „neslušný“ Trump, aby si evropští politici uvědomili, že je to myšleno absolutně vážně, a začali opravdu konat. Obranné rozpočty se (pomalu, ale přece) zvyšují, kapacity se obnovují. Když se poté Trump dostavil na summit NATO, nešetřil pochvalami, ačkoli ty největší od něj obdržely (velice příznačně) státy střední a východní Evropy jako Polsko či Rumunsko, jež se navzdory omezeným prostředkům intenzivně snaží posilovat své vojenské schopnosti.

Trump jim evidentně ve své zahraniční politice přisuzuje velmi důležité místo, což kontrastuje s úplně chybnými předpoklady jeho kritiků, že je ochotný střední a východní Evropu „opustit“ a takříkajíc předat na stříbrném táce Putinovi. Ozývala se varování, že Trump stáhne americká vojska z Polska a Pobaltí, ale realita je zcela opačná. Proč? Protože tyto země jasně prokázaly, že o americkou podporu stojí a jsou ochotny něco dělat.

Ono „něco“ zahrnuje (mj.) budování podpory pro případný pobyt amerických vojenských sil a nákupy amerických zbraní, jako jsou protivzdušné raketové systémy Patriot. Zjevně se zmýlili také ti, kteří očekávali (ať v dobrém, či ve zlém), že Trump úplně pomine otázku Ukrajiny. Ta se naopak dočkala schválení dodávek smrticích zbraní (mj. protitankových raket), což asi není něco, z čeho by měli v Kremlu zvláštní radost.

Prodeje vojenské techniky ostatně představují velice silnou kartu, s níž hodlá prezident Trump hrát i v jiných regionech. Dobře to prokazuje mj. Blízký a Střední východ, kde se ihned pustil do nápravy vztahů s Izraelem i arabskými spojenci, jako je Saúdská Arábie a Egypt. Zatím lze jen spekulovat, zda opravdu vypoví jadernou dohodu s Íránem, kterou prosadil Barack Obama (navzdory téměř jednohlasné kritice regionálních spojenců Ameriky), avšak zcela nepochybně chce zlepšit vztahy s Jeruzalémem, Rijádem a Káhirou.

Ano, s Jeruzalémem. Jeho uznání za hlavní město Izraele spadalo mezi kroky, které Trump již dříve oznámil a na které se i pečlivě chystal. Nyní nelze pochybovat, že jeho návštěva regionu zahrnovala též jednání o tomto kroku, jenž by zřejmě neproběhl, pokud by jej Bílý dům neměl předem dojednaný s hlavními arabskými spojenci. Trump si prostě ověřil, že Saúdské Arábii a Egyptu ve skutečnosti na Palestině moc nezáleží.

Arabské země se tedy omezily na plytký slovní nesouhlas, avšak jejich reálné kroky se rovnají nule. Protesty v samotné Palestině byly takřka zanedbatelné. A palestinský prezident Abbás se musel už v listopadu 2017 dostavit do Rijádu, kde mu bylo tamním králem tvrdě řečeno, že by měl akceptovat Trumpův mírový návrh, ať už bude jakýkoli. Americká zahraniční politika tím slaví působivý úspěch, kdežto arabské státy získají další americké zbraně, což bude zase velký zisk pro americký průmysl. Takhle vypadá „win-win deal“.

Trump nikterak nezaostal ani za svým slibem zničit Islámský stát. Brzy po jeho inauguraci byl proveden posun v pravidlech nasazení (Rules of Engagement) amerických ozbrojených sil, jež se dříve musely řídit až absurdně restriktivními pravidly. Trump nasadil armádu i jako nástroj, pomocí něhož vyslal (ve formě střel Tomahawk proti syrské základně) zprávu, že nebude jako Obama s jeho smutně proslulými „červenými čárami“.

Třetím regionem, který si zasluhuje pozornost, je východní Asie. Mezi silná témata Trumpovy kampaně od začátku patřil tvrdý postup proti Číně a nový prezident provedl několik kroků, jež naznačily, že to myslí opravdu vážně. Současně ovšem nabídl čínskému prezidentovi podanou ruku, jelikož pozice Číny je ohromně důležitá pro vyřešení krize kolem KLDR. Pro Trumpa je to prostě obchodní nabídka pro Peking: Pokud nám pomůžete se Severní Koreou, můžeme být dobrými partnery, ale pokud ne, přijdou razantní kroky.

Velké podpory se dočkali regionální spojenci USA, a to Japonsko, Jižní Korea, Filipíny a (což je pro Peking zaručeně velmi jasnou výstrahou) Tchaj-wan. Také pro ně už se připravují velké dodávky amerických zbraní a zcela určitě není v plánu jakékoliv stahování amerických vojáků z Japonska a Jižní Koreje. Trump sice trochu pohrozil, ale je evidentní, že USA svoje závazky dodrží, jestliže totéž udělají i spojenci. Prezident prostě pro Ameriku žádá (nejen) ve vojenské oblasti fungující dohody odpovídající zájmům USA.

Předpovědi selhaly

Právě v tomto paradigmatu je potřeba hledat jeden z důvodů, proč tolik předpovědí Trumpovy zahraniční politiky selhalo. Řada autorů těchto prognóz se totiž zjevně dopustila dvou velkých chyb. Ta první spočívala v úsilí „zaškatulkovat“ Trumpa do stávajících politických kategorií a šablon. Tím ignorovali evidentní skutečnost, že Trump není tradiční politik a přišel z byznysu, tedy z prostředí, kde existují poněkud jiná pravidla.

Ti, kteří stále opakují rádoby vtipnou (avšak spíš trapnou) poznámku, že Trump za celý život nepřečetl žádnou knihu, by se měli spíše obtěžovat přečíst si nějakou z knih, jež Trump napsal (třebaže s asistencí „ghostwriterů“). Ano, Donald Trump je jistě excentrický a nekonvenční, je rád středem pozornosti a má o sobě velice vysoké mínění, nepochybně je ovšem i cílevědomý, činorodý, tvrdý a schopný vyjednavač. Není náhoda, že jeho nejznámější kniha nese název The Art of the Deal (česky vyšla jako Umění udělat dohodu).

Jeho styl vyjednávání obsahuje velké ambice, tvrdost (až agresivitu) a ochotu flexibilně užívat jak „cukr“, tak „bič“, tedy střídat nabídky odměn s výhrůžkami. Trumpovy kroky v zahraniční politice se dají z tohoto pohledu předvídat poměrně dobře, pokud pochopíme, že zkrátka „jen“ přinesl do politiky svůj osvědčený podnikatelský styl. Byznysmeni totiž nemohou příliš hledět na ideologie a musí se řídit optikou zisků a nákladů.

Realistická zahraniční politika však vlastně o ničem jiném není, jelikož národní zájmy států se také dají popisovat jako konkurence „nabídek“ a „poptávek“ na „trhu“, jímž je mezinárodní scéna. Trumpovo „umění udělat dohodu“ se tudíž stalo i základem procesu, pomocí kterého se nyní prosazují americké národní zájmy. Ale aby „trh“ mohl fungovat, jsou nutné také kvalitní, spolehlivé a úplné informace, které Trump kvůli prakticky nulové politické zkušenosti nemá a mít nemůže. A zde leží ona druhá zmíněná chyba.

Mnoho komentátorů totiž zjevně nedocenilo (či vůbec nezaznamenalo) ohromně důležitý fakt, že do prezidentova týmu poradců patří také už téměř 95letý, ovšem pořád pozoruhodně vitální Henry Kissinger, skutečný velmistr realistické politiky 20. století. A ti, kdo četli jeho poslední knihu Uspořádání světa, asi nemohli nezaznamenat zarážející podobnost jeho návrhů s tím, co uskutečňují Trump a ministr zahraničí Rex Tillerson. Ostatně i ten přišel z prostředí byznysu a na jeho nynější pozici ho doporučil (překvapení!) Kissinger.

Intelektuálové, kteří rádi popisují Trumpa jako nafoukaného tlučhubu, by si měli všimnout, že již za první rok v úřadu toho na mezinárodní scéně stihl pozoruhodně mnoho. Evropa se začíná více starat o svou bezpečnost, obnovují se vztahy se spojenci na Středním východě i ve východní Asii, zatímco Rusku a Číně bylo dáno jasně najevo, že Amerika hodlá prosazovat vlastní zájmy tam, kde to pro sebe uzná za vhodné.

Koneckonců i nová národní bezpečnostní strategie, kterou Trumpův tým vytvořil, představuje takříkajíc esenci realistické politiky. Rusko a Čína jsou v ní označeny za soupeře, kteří mohou ohrožovat americké zájmy, avšak strategie není prvoplánově konfrontační a volá po kooperaci tam, kde to pro USA znamená prospěch. Dokument také výslovně zdůrazňuje, že mezinárodní scénu stále ovládají zejména národní zájmy zemí. Zdá se, že svět potřeboval Trumpa už proto, aby byla tato elementární skutečnost znovu připomenuta.

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.