1 Haunebu

Jak Německo ohrožoval Hitlerův plastikový létající talíř

Témata:

Podle titulků německých novin z poloviny června lze usoudit, že se na poslední chvíli povedlo odvrátit opravdu velkou hrozbu pro bezpečnost našich západních sousedů. K ilegální imigraci, terorismu a rozkolu ve vládní koalici totiž přibylo UFO z éry Třetí říše, které chtěli neonacisté využít k rozvrácení státu. Naštěstí však byl tento podlý plán zastaven, takže létající talíře už se na pultech německých hračkářství nevyskytují.

Předcházející řádky jsou pochopitelně míněny jako nadsázka, jenže tón některých zpráv o této kauze skutečně budil dojem, že jeden plastikový model ohrožuje bezpečnost Německa. Pro ty, kdo mají určité představy o německém pohledu na období Třetí říše, to možná nebylo zase tak překvapivé. Někteří modeláři rezignovaně připustili, že to je v zásadě pouze další pokračování „Absurdistánu“, který Německo pro jejich koníček dlouhodobě představuje. Nejde tady totiž o jakýsi exces, nýbrž o vystupňování jednoho paradoxu.

Většina čtenářů těchto zpráv se patrně setkala se slovem „Haunebu“ poprvé, ovšem pro znalce německé válečné historie jde o dobře známé téma. Již desítky let se totiž objevují, množí a zas a znovu „recyklují“ spekulace o tom, že Třetí říše vyvinula jakési „létající talíře“, resp. letadla s kruhovým tvarem a úžasnými výkony. Tyto stroje měly dosahovat obrovských rychlostí (prý až 40 000 km/h) a měly být schopné dostat se až do vesmíru, ale rychlý konec války nedovolil jejich nasazení, jež by Hitlerovu říši „zaručeně“ zachránilo.

O vyspělosti německých vojenských letounů i jiných druhů techniky zajisté nelze pochybovat, kde by však nacisté přišli k takovým ultra-moderním technologiím, jaké nejsou k dispozici ani dnes? Zastánci těchto groteskních teorií často tvrdí, že „talíře“ řady Haunebu byly založené na kontaktech nacistů s mimozemšťany, což snad již samo o sobě dostatečně vypovídá o tom, jak seriózně by se tyto jejich spekulace měly brát.

Nepochybné je, že v Třetí říši (a ostatně též jinde) proběhly různé pokusy s letadly, která měla kruhové křídlo, od čehož si konstruktéři slibovali mj. stabilitu v širokém rozsahu rychlostí. Ve všech případech však šlo o jinak zcela konvenčně řešené stroje s vrtulovými nebo proudovými motory a žádný ani zdaleka nedosáhl výkonů z kategorie sci-fi. Teorie o „talířích“ Haunebu se vždycky omezovaly na komunitu konspiračních teoretiků, což pořád platí, jak si může kdokoli snadno ověřit po jediném stručném dotazu pro Google.

To ale samozřejmě nemohlo zastavit výrobce plastikových modelů, kteří již mnoho let posílají na trh stavebnice „talířů“ Haunebu a podobných obludností. „Nacistická UFO“ reprezentovala též vhodné téma pro tvůrce počítačových her a v roce 2012 se dočkal obrovského aplausu film Iron Sky, který byl financován crowdfundingovou kampaní a celou teorii perfektně parodoval. Mimochodem, v letošním roce se má dočkat druhého dílu.

Zmíněné plastikové modely Haunebu ale většinou pocházely od menších firem, neboť „hlavní hráči“ v tomto populárním oboru se těmto námětům spíše vyhýbali. Změna se dostavila teprve nedávno, když americko-německá značka Revell, jeden z největších výrobců modelů na světě, vydala model „talíře“ Haunebu II. Na krabici se nacházel i popis, jenž v podstatě kopíroval to, co říkají ony konspirační teorie. A propukla bouře.

Začali se ozývat historici, novináři či Spolek na ochranu dětí, podle něhož jde o „nebezpečnou hračku, jaká nemá v dětském pokoji co dělat“. Údajně hrozí, že německé děti budou nakaženy nacistickou propagandou a začnou věřit v nadřazenost Třetí říše, protože právě k tomu některé neonacistické skupiny stále „teorii Haunebu“ používají. Firma Revell poté uznala oprávněnost kritiky, zastavila výrobu stavebnice a stáhla ji z prodeje, takže na portálu eBay začala její cena naprosto zákonitě šplhat do (příznačně) kosmických hodnot.

V modelářské komunitě se logicky začaly množit znepokojené dotazy, co může následovat. Je možné, že podobný osud budou mít stavebnice dalších vyspělých (ale zcela reálných) projektů německých zbraní? Proudové stíhačky a bombardéry, řízené rakety, ponorky, to všechno mělo nacistické Německo na špičkové úrovni. Hrozí, že už samotné připomínání této skutečnosti by mohlo být označeno za „neonacistickou propagandu“?

Němečtí plastikoví modeláři (resp. všichni ti, kdo kupují modely vyrobené v Německu) již ale jsou na různé podivné restrikce víceméně zvyklí. Je obecně známo, že v Německu platí takřka absolutní zákaz užívání hákového kříže a dalších nacistických symbolů. Výjimky sice existují, mj. pro výzkumné a vzdělávací účely, ovšem výklad onoho zákona je tak pružný, že opatrnost zpravidla převažuje a svastika se více či méně taktně vynechává. Problém nastává v momentu, kdy se tak děje evidentně na úkor historické přesnosti.

Stavitelé modelů se samozřejmě snaží o maximální preciznost a věrnost svých výtvorů, ovšem u německých výrobků se standardně setkávají s tím, že černá svastika na obrázcích a obtiscích výsostných znaků chybí. Místo ní se objevuje černá plocha, popřípadě také (což vypadá velice groteskně) otazník. Plastikový model má logicky povahu sběratelskou a dokumentační, ovšem v německém prostředí takové argumenty nefungují.

Němečtí modeláři se s tím však nechtějí smířit. Jistá česká firma, která sídlí poblíž německých hranic (znalci určitě vědí, o kom je řeč), již od 90. let inkasuje nemalou část svých zisků právě od modelářů, kteří odtud do Německa „pašují“ celé štosy obtiskových archů, na nichž není nic jiného než onen tisíckrát prokletý, jenže historicky prostě existující černý symbol. A jakkoli to asi působí absurdně, rozhodně nejde o činnost bez rizika, protože za veřejné vystavení modelu letadla se svastikami hrozí v Německu trestněprávní postih.

Na jednu stranu se asi nelze příliš divit, že Německo uplatňuje velmi přísné zákony, co se týče propagace totalitních ideologií a užívání jejich symbolů, avšak na stranu druhou už i stále více expertů na tuto problematiku říká, že se to prostě přehání. O absurditě situace vypovídají např. kauzy, kdy k policii a soudům zamířili i odpůrci neonacistů, kteří měli odznaky s přeškrtnutou svastikou. Vysvětlení museli podávat dokonce i hinduisté a buddhisté, v jejichž komunitách je hákový kříž zcela běžně používán již od starověku.

Problém spočívá v tom, že samotné zakazování symbolů toho řeší jen málo, pokud tedy vůbec něco. Zejména právě neonacisté vykazují v tomto směru velkou flexibilitu, jelikož se jim stále daří nalézat si „zástupné“ symboly místo těch zakázaných. A jestliže média podávají ukončení prodeje modelu „talíře“ Haunebu coby velký úspěch, dostávají se asi tak na úroveň proslulého sloganu o plánech revanšistů a boubelatých vepřích.
 
Je skutečně dosti pochybné, zda by se z německých dětí mohli stát příznivci neonacismu kvůli jedné stavebnici, je ovšem takřka jisté, že tento groteskně restriktivní přístup k historii se musí silně negativně projevit v celé společnosti. Na jednu stranu nesou Němci „dědičnou kolektivní vinu“ za zločiny nacismu, na stranu druhou však nemají možnost otevřené sebereflexe, jelikož té brání faktická nemožnost vést seriózní diskusi o Třetí říši. Je totiž hodně pravděpodobné, že tato debata by přinesla některá vysoce nepříjemná zjištění.

V Německu totiž existuje dlouhodobá tendence prezentovat nacismus jako zlo, které přišlo tak nějak „odjinud“, uchvátilo téměř celý národ a „donutilo“ ho páchat strašlivé zločiny. Nesmí se tedy zmiňovat např. velmi nepohodlná skutečnost, že NSDAP legálně vyhrála dvoje absolutně svobodné a demokratické volby a že Hitlerův režim se potom těšil jednoznačné podpoře, která začala kolísat až v závěrečné fázi druhé světové války.

Jeden německý veterán krátce po válce ironicky pravil, že v celém Německu je taková spousta demokratů a bojovníků proti nacismu, že je naprosto nepochopitelné, jak se Hitler vůbec mohl dostat k moci. Ve skutečnosti ovšem určité sympatie k nacismu přetrvávaly ještě mnoho let po válce, jak prokázaly (tehdy raději nezveřejněné) výsledky několika průzkumů. Většina Němců zastávala názor, že nacionální socialismus přinesl víc dobrého než špatného a že je to v zásadě myšlenka dobrá, jen v praxi špatně uskutečňovaná.

Nejde zde o obligátní argument, že „Hitler postavil dálnice“ (ty se ve skutečnosti začaly stavět už před nástupem NSDAP), nýbrž o zcela nepochybný fakt, že první roky nacistického režimu přinesly většině Němců reálný ekonomický vzestup. To samozřejmě vůbec neomlouvá strašné zločiny Třetí říše, z velké části to však vysvětluje širokou podporu režimu u veřejnosti. Jinými slovy, Hitler získal oblibu u německých voličů nikoliv díky tomu, že sliboval odstranění Židů, nýbrž díky tomu, že sliboval odstranění nezaměstnanosti.

Jinou věcí je, že se Hitlerovy megalomanské sociální, stavební a zbrojní programy realizovaly v podstatě „na dluh“ a že koncem 30. let stála Třetí říše před státním bankrotem. Hitler pak už vlastně „musel“ zahájit sérií agresí, protože Německo se „muselo“ zmocnit velkého bohatství, které vlastnily bohaté státy jako Československo, Nizozemí nebo Francie. V opačném případě by totiž „úspěchy“ režimu záhy splaskly jako bublina.

Výklad o nacismu, kterého se německým dětem ve školách dostává, je v tomto směru opravdu enormně zkreslený. S tím těsně souvisí i fakt, že vlastenectví, jak ho známe my, je v Německu pořád čímsi nepatřičným, protože k vlastenectví logicky patří i hrdost na vlastní dějiny, ovšem právě to v případě Němců dost dobře nejde. S podobným problémem se potýkají i Japonci, ale právě jejich postoje v posledních letech prodělaly výrazný posun, přestože Japonci mají v Asii snad ještě horší historické image než Němci v Evropě.

Z čistě geopolitického hlediska je Německo nepochybnou velmocí, což pořád platí bez ohledu na režimy či ideologie. Zvláštností Německa je ovšem skutečnost, že se úporně brání přiznání, že to tak zkrátka bylo, je a bude. Velmocenský status Německa je totiž stále cosi, co je až moc spojené s obdobím Třetí říše, což se samozřejmě týká také vyspělé vojenské techniky (a vůbec se nemusí jednat o vymyšlený „létající talíř“ Haunebu).

Konec prodeje stavebnice čehosi, v co opravdu věří jen pár konspiračních teoretiků, prostě jen dokládá, že v Německu stále nedošlo ke skutečné historické sebereflexi. Vyspělé zbraně, které nesou znaky Třetí říše, připomínají nejen fakt, že Německo bylo agresivní vojenskou velmocí, ale rovněž fakt, že velmocí je stále, byť pochopitelně úplně odlišnou. Velmocenský status sám o sobě není „špatný“, protože vždycky záleží na konkrétních krocích. Paradoxní je, že největší evropská velmoc toto paradigma stále ještě nepřijala.

Z nového čísla Sire Karle, je tu další náš krajan. S filozofem a estetikem Tomášem Kulkou nejen o Izraeli

Echo týdne: Chemnitz, zbrojní dodávky a berlínská zeď ● Kauza: Zeď proti nepřátelům demokracie ● Salon: Média jako nepřítel lidu ●
Rozhovor s antropologem Radanem Haluzíkem: Proč jdou chlapi do války

Splněný sen Mattea Salviniho Novou hvězdou italské politiky je excentrik z Milána
Wanderlust: poutník na cestě za rozkoší V čem bylo umění 19. století nepřekonatelné

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.