Summit je porážka pro širokou frontu lidí

KOMENTÁŘ

Summit je porážka pro širokou frontu lidí
Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron 20. července na jednání v Bruselu. Foto: John Thys/Pool via REUTERS
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Politická třída a zpravodajské agentury přetékají úlevou. Na summitu bylo dosaženo dohody. Ve skutečnosti je první pokoronový summit porážkou pro širokou frontu lidí: pro ty, kdo jsou proti státnímu dirigismus v ekonomice, pro ty, kdo mají pochybnosti o klimatické ortodoxii, i pro všechny demokraty, kteří bez ohledu na svou politickou orientaci považují za hluboce nedemokratické, aby se příštím vládám určovalo, kam mají investovat a za co utrácet.

Když se náš premiér Babiš raduje, že přivezl příslib 960 miliard korun v grantech, nejsou to peníze, které by nám někdo daroval. Ty peníze si bude EU brát zpátky ve vyšším členském příspěvku, ze společných daní, ze společného dluhopisu. Společný dluhopis bude zřejmě znamenat nejen větší páky Bruselu na členské státy (vyhraněně to už několik let zažívá Polsko kvůli své reformě soudnictví; řízení je zpolitizované, až to bolí), ale prakticky i to, že čeští důchodci skutečně budou ručit za dluhy postoupené například italskou vládou ve prospěch italských movitějších důchodců.

 

Je to pobídka k zadlužování na úkor příštích generací, po jaké se politické souboje na domácí scéně mezi rozpočtovými škrty a přerozdělovači posledních třiceti let zdají dětskou hrou – s výjimkou letošního zvýšení deficitu na půl bilionu korun. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová to, že dluh jde na úkor vnuků generace dnešních politiků, přímo přiznává – a ještě tím ospravedlňuje to, že investice mají jít většinově do zeleného projektu uhlíkové ekonomiky (rozuměj ve prospěch generace Greta).

Radikálnost tohoto plánu jako kdyby jedněm vyrazila dech (ta část opozice napříč Evropou, která vytrvale vzdoruje hlubší evropské integraci a občas zaznamená dílčí úspěch, se v podstatě nestačila proti návrhu Komise sešikovat), jiné vedla k masovému papouškování.

Byli jsme vystaveni několika vskutku orwellovským dnům. Dokud nizozemský premiér Mark Rutte a v menší míře jeho kolegové z Rakouska, Dánska a Švédska vydrželi klást odpor, byl nám Rutte představován jako nebezpečí pro stabilitu Evropy.

Agentury citovaly maďarského Viktora Orbána, že Rutte může za „celý ten chaos“. Italský premiér Giuseppe Conti taktéž k Ruttemu: „Možná jste několik dní hrdinou ve své vlasti, ale po několika týdnech budete před všemi evropskými občany odpovědný za blokování adekvátní a účinné evropské reakce.“ Ze španělské delegace zazněl dokonce termín „vyděrači“.

To všechno je strašidelně mimo realitu. Vyděrači bývají normálně ti, kdo z někoho jiného pod nátlakem chtějí dostat jeho peníze nebo službu, nikoliv ti, kdo se tomu tlaku odmítají podvolit. Zadruhé žádná „adekvátní a účinná“ evropská pomoc zaškrceným ekonomikám v řádu týdnů se nechystá. Projekty mají nabíhat až od příštího roku, navíc to nejsou účinné investice, ale většinou investice do bezuhlíkové ekonomiky, která slibuje obří investiční plýtvání. Je to klasická ukázka, jak si draze koupit problém, který jsme předtím neměli.

Rutteho požadavek, aby se o grantech a půjčkách členským státům aspoň rozhodovalo jednomyslně, zbytek odmítl, prý pro jeho právní neschůdnost. Kupodivu nikde nezazněl argument, který v rozhovoru pro Echo a ovšem mnohokrát předtím na domácí německé půdě formuluje profesor Technické univerzity v Berlíně Markus Kerber, autor úspěšné ústavní stížnosti na Evropskou centrální banku: „Teď přichází 750 miliard eur ve fondu obnovy. (...) Kvůli těmto sumám se budou vypisovat velké půjčky. Je to naprosto ilegální. EU nemá žádnou pravomoc si půjčovat.“

Místo dospělé diskuse v celém reportování o summitu převážila manická potřeba dovést už jednání ke konci, ušetřit účastníkům další diskomfort, nenapínat už tak přetížené nervy Merkelové a Macrona. Společným úkolem se stalo zlomit nizozemsko-rakouský odpor. Zbývá otázka: Jak to, že Andrej Babiš, který předtím dobře zformuloval, co je na tomto paktu obnovy špatně, který nám tady dával najevo, že on by tuto nevýhodnou smlouvu sám nenavrhoval, nepřispěchal Ruttemu na pomoc? Odpověď se hledá těžko i v jiných případech, kdy někteří státníci předtím doma také dávali najevo odtažitý postoj k návrhu Komise. Jim kromě nepříjemných pohledů na summitu osobně nic nehrozilo. Babiš byl mezi nimi jediný, kdo vinou svého dotačního apetitu a aféry s Čapím hnízdem může mít oprávněně pocit, že na tom, jak bude v Bruselu zapsán, je osobně závislý. To byla česká specialita na tomto přízračném summitu.

 

×

Podobné články