Můj jelen je opravdu jelen. Zvěř ani lidi nelovím, říká sochařka

Jednou z mála pražských galerií, které nepostihlo koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.

Ulovila jste prosím někdy nějakou zvěř?

Ne… Jenom manžela… Ale toho jsem si spíše stopla. Zvěř ani lidi nelovím. Necítím potřebu se toho účastnit, a pak bych na myslivost nebo lov neměla ani čas. S manželem žijeme v hájovně, staráme se o tři koně, máme psy, myslím, že to mi stačí a dostatečně naplňuje.

Já se samozřejmě ptám kvůli tomu jelenovi, jehož socha stojí hrdě ve vitríně na náplavce. To je odlitek?

Ne, to není odlitek. Je to skutečně vymodelovaná socha jelena. Ale chápu, proč se ptáte. Ony se opravdu někdy dělají odlitky a dělali je i slavní sochaři. Třeba znáte tu známou Štursovu sochu Utopená kočka, to je odlitek. Shodou okolností se o to samé s mrtvou kočkou snažil na Akademii můj spolužák architekt Petr Janda, mimochodem autor těchto prosklených kobek tady na náplavce. A zjistil, že to vůbec není jednoduché, udělat odlitek z mrtvého zvířete. To se už spíš dnes dělají 3D modely, které vám pak nějaká 3D tiskárna vyprdne, tedy vytiskne, ale to je pak jako od Mattela. Tedy zpět k otázce, já pracuji klasicky, tradiční sochařskou metodou, dělám si skici, modely, vytvářím konstrukci, dostatečně pevnou, aby to uneslo i tunu hlíny. Mám tu zvláštní vlastnost, že sochy dělám spíš větší než menší, s čímž by byla menší starost.

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.