„Devadesátky“ jako „osmdesátky“. I pro Piráty

Sněmovna podpořila komunisty navrhované usnesení o zločinech privatizace devadesátých a počátku nultých let, kdy podle dokumentu došlo „k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily“. Může to působit jako prkotina – aspoň ve smyslu dopadu toho rozhodnutí na život v Česku a místní politiku. Ale není. Vlastně je to důležitá věc. Ne proto, že by se během let privatizace ledacos neukradlo. Etabluje se tu ale nějaká nová „oficiální verze“ nedávné české historie, která lépe odpovídá potřebám „nových pořádků“.

Usnesení podpořili komunisté, výrazná většina poslanců ANO, sociální demokraté, SPD a skoro všichni Piráti. Většinou z pochopitelných důvodů. Pro komunisty to je velké vítězství, mohou to brát jako „odpověď na zákon, jímž byl jejich režim označen za ‚zločinný a zavrženíhodný‘“. Teď se mohou tvářit, že režim porevoluční nebyl nijak lepší, demokratická reprezentace to potvrdila, polistopadová demokracie přinesla rozšíření loupeže a všeobecný úpadek, z něhož jsme se dosud nevzpamatovali, a kdyby se režim nezměnil, byli bychom na tom lépe. ANO je na komunistické podpoře závislé a především – podobný pohled je v souladu s názory hnutí ANO a hlavně jeho předsedy Andreje Babiše. Po dlouhé roky tu všichni kradli, až pak přišel jeden poctivec a začal konečně makat (zároveň by ovšem premiér asi nereagoval zrovna přátelsky, pokud by se začala intenzivněji řešit historie jeho podnikání v té době, například privatizace Unipetrolu). Prohlášení odpovídá i politice SPD a v něčem i skomírající sociální demokracie. Jenom těch sedmnáct Pirátů by člověka mohlo zarazit.

Jistě, „devadesátky“ jsou v očích části mladších publicistů a společenských vědců dobou temna a nevkusu, opět vlastně srovnatelnou s dekádami, jež předcházely. Je to zčásti pochopitelný vzdor vůči generaci rodičů, samozřejmě ale tahle ekvivalence nesnese bližší zkoumání. Aby ji člověk přijal, musel by rezignovat na jakoukoli rozlišovací schopnost. Především ale – o Pirátech se mluví jako o straně talentovaných mladých politiků, kteří se to řemeslo rychle učí. V tom případě ale podporou usnesení projevili velikou naivitu, lhostejnost vůči tomu, v jaké a čí hře budou účinkovat. Pak je tu horší možnost. Je jim to jedno. Bližší jim je image neohrožených bojovníků se zlořády všeho druhu, díky nimž jednou všichni padouši skončí za mřížemi. Bojovníků nezatížených minulostí ani vědomostmi o ní. Bohužel má ta minulost ve zvyku se připomenout, a to většinou ve chvíli, kdy to jeden potřebuje ze všeho nejméně.