Volání po důvěře v nedůvěřivé době

ECHOPRIME

Volání po důvěře v nedůvěřivé době
Výzvy k důvěře mohou ale v současném Česku působit paradoxně. Jeho nejvyšší političtí představitelé - prezident Zeman a premiér Babiš na vrchol vystoupali díky šíření nedůvěry. Na snímku prezident Miloš Zeman a jeho kancléř Vratislav Mynář. Foto: Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Ondřej Štindl

Před zraky zdejšího publika v posledních dnech defilovali vysocí představitelé státu s podobným poselstvím - apely na odpovědné chování a důvěru, ne nutně v ně osobně, ale v to, že jejich vzkaz je míněn vážně a je reakcí na reálnou hrozbu: tohle nám, prosíme, věřte, jinak to s námi může špatně dopadnout. Apelovat na důvěru v situaci šířící se nákazy je věc srozumitelná a asi i nutná, společnost obecně potřebuje důvěru, aby mohla fungovat, zvlášť silně pak v časech krize, kdy se situace vymkne normálu.

Výzvy k důvěře mohou ale v současném Česku působit paradoxně. Jeho nejvyšší političtí představitelé prezident Miloš Zeman a předseda vlády Andrej Babiš na vrchol vystoupali díky šíření nedůvěry. Mezi okřídlené premiérovy výrok patří ono všeci kradnú - to není zrovna manifest důvěry. Slova, která jsou často připomínána v legraci, nějakým způsobem ale vyjadřují přitažlivost Andreje Babiše, na veřejnosti často zakaboněného a dotčeného, stěžujícího si na nejrůznější ústrky - osamělý bojovník permanentně sužovaný nedůvěryhodnými existencemi. Často a právem se mu vyčítá ideová prázdnota; jeho emocionální poselství je ale dlouhodobě konzistentní. Nevěřte jim (nakonec i praxe finančních úřadů po jeho nástupu byla, řekněme, institucionálním vyjádřením nedůvěry). A velká část voličů na to slyší, třeba i proto, že premiér v tom ohledu mluví za ně. Podobně i prezident Zeman vybudoval svou značku pomocí opakovaného vyjadřování nedůvěry, nebo spíš pohrdání vůči lidem, kteří stojí mimo okruh jeho stoupenců líčí je jako intelektuálně nedostatečné, zákeřné, třeba i nebezpečné, nízké. A samozřejmě, když někdo apeluje na důvěru, nastoluje nutně i otázku vlastní důvěryhodnosti. Premiérovy široce citované a vskutku ne zrovna přesvědčivé argumentační výkruty a reflexivní vyhýbání se přijetí jakékoli míry osobní odpovědnosti za vysokou míru uvolnění restrikcí přes prázdniny ("My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli. Takže to je podle mě v této fázi zbytečná debata.") v tomhle kontextu představují úspěšnou sebesabotáž. Těžko se dovolávat důvěry a zároveň zoufale mlžit, vystupovat se zjevnou nedůvěryhodností. V časech, v nichž je potřeba, aby se společnost z nějakých důvodů semkla, ale nejde jenom o důvěru ke státu a jeho institucím, politické reprezentaci, důvěru v lékaře a experty, v média. Jde taky o důvěru mezi lidmi navzájem.

Od důvěry ke skepsi

Volat po důvěře na podzim roku 2020 je těžká věc - nejenom v Česku. I v dalších zemích Západu bylo jarní vzepětí snahy společně překonat pandemii, doprovázené i vzrůstem důvěry ve stát a jeho představitele, vystřídáno prohlubující se skepsí. Může to být projev obvyklého rozfázování společenské reakce na katastrofální událost, v níž heroickou fázi střídá deziluze, která se ovšem v případě pandemie nemoci covid-19 časově kryje s příchodem její druhé vlny. Může to souviset i se specifickou podobou způsobu, jakým se pandemii čelí. Hodně lidí s nostalgií vzpomíná na velké povodně v roce 2002, na to, jak vzdor vůči sdílenému nebezpečí lidi spojoval: nosili spolu pytle s pískem, jeden druhému pomáhali. Pandemie však utužování společenských vazeb moc nepřeje. Lidi nepostrkuje blíž k sobě, ale vzdaluje je a uzavírá do izolace (snad s výjimkou skupin, které se po nástupu nákazy pustily do pomáhání druhým - třeba šitím roušek). Život člověka v izolaci může být v něčem klaustrofobický. Do stísňujícího bytu, v němž může propukat ponorková nemoc, "prší" přes internet rozporuplné zprávy a silné názory na to či ono, člověk, který je od světa prakticky odříznutý, jim pak věnuje nepřiměřeně mnoho času. A navíc. Druzí lidé - především ti neznámí - v době epidemie představují hrozbu, je potřeba se od nich držet dál, nedotýkat se jich, mohou být nositeli neviditelné nákazy. V době první vlny se také objevovaly zprávy o tom, že nakažení, jejichž jména se dostala na veřejnost, byli terčem internetové šikany.

Celý text si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Echo24