Ta stará metoda nádech, výdech. O možnostech léčení duchem v době nejen (post)covidové

ECHOPRIME

Ta stará metoda nádech, výdech. O možnostech léčení duchem v době nejen (post)covidové
Účastníci Salonu Týdeníku Echo o "léčení duchem". Foto: Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Jiří Peňás

Už je to devadesát let, co rakouský spisovatel Stefan Zweig vydal slavnou knížku Léčení duchem, portréty tří osobností (Franze Antona Mesmera, Mary Baker-Eddy a Sigmunda Freuda), které šly na bolesti a neduhy těla a duše „jinak“. V době, kterou jsme právě – doufejme – prošli, se hodně lidí ptalo, jestli to není právě náš způsob života, který nás učinil najednou tváří v tvář novému druhu ohrožení tak zaskočenými a nepřipravenými. A poohlíželi se po tom, jestli by třeba nevedla ještě jiná cesta. O nich tedy mluvíme s psychoterapeutkou Danielou Vodáčkovou, bývalou filmovou kritičkou a nyní léčitelkou Alenou Prokopovou, autorem knih o „lesních samotářích“ Alešem Palánem, cvičitelem a mistrem jógy Václavem Krejčíkem a filmařem a duchovním hledačem Igorem Chaunem.

Myslíte, že „léčení duchem“ je teď aktuálnější než dřív?

Vodáčková: Jsem psychoterapeutka. Moje profese je léčit duši. To má dvě podoby. Jedna se týká krizových situací a práce s krizí a ta druhá se týká léčby, to znamená stavu, kdy krize sice odezní, ale v lidské duši zůstává něco, co potřebuje doléčit, posunout, zahojit… A právě tohle období je poznamenané krizí. A i když doufáme, že jsme ve fázi spíš jejího slábnutí nebo doznívání, myslím, že jen tak neskončí, spíš se bude protahovat. Právě v téhle době doléhají na spoustu lidí těžkosti, které v uplynulé době, když krize jela naplno, potlačovali nebo i vytěsňovali. A ty se teď načetly, dozrály, staly se evidentními. Mají nějaké symptomy, které se dají i nějak popsat slovníkem z psychopatologie. Ten mi ale není vlastní a já ho používám opatrně a jen tam, kde je to nutné.

Jinými slovy: psychoterapeuti budou mít v příštích měsících, možná letech plno práce… Vy jste, pane Chaune, někdy absolvoval psychoterapii?

Chaun: Klasickou ne. Ale mám-li mluvit o sobě, tak já jsem po FAMU, kam jsem se složitě dostával, dělal filmy, ale zároveň mě zajímalo duchovno, které mi nejdřív proniklo do dokumentů, takže byly první cesty do Indie, pak Nepál, Thajsko, a natočil jsem i dokument o dalajlamovi. Ale souběžně točil i díly České sody… Následovalo mých deset let buddhismu, meditace na nádech a výdech, chřípí nosu, vipásána, théraváda… Ale pořád to bylo nějak málo, měl jsem pocit, že kdybych to dělal dvě stě let, tak bych snad nějak pokročil. Pak mi kamarádka Věra nabídla, jestli nechci jet do brazilského pralesa na šamanský rituál Santo Daime, který je spojený s požitím ayahuasky, tak jsem se toho zúčastnil, tam se mi otevřely další prostory, které bych pojmenoval „mezery v matrixu“: já jsem je viděl od malička, vždycky jsem věděl, že je ještě něco, ale tam se mi to otevřelo dokořán, tam jsem viděl, že vše je jinak a vlastně naopak, že hlavní je duchovní svět, že to, čemu říkáme reálný svět, je jen jeho vytlačenina do hmoty. Tehdy jsem tím byl hodně zasažený, každému jsem to vyprávěl na potkání. Můj život se každopádně změnil, filmař ustoupil, založil jsem spolek Goscha, provozuju stejnojmenný videokanál s duchovní tematikou na YouTube. Teď jsme měli epizodu, že nám ho zablokovali, protože jsme údajně šířili zdravotní dezinterpretace, což byl samozřejmě nesmysl: byla to vyjádření odborníků, kteří mají na současnou covid „pandemii“ jiné názory než vládní odborníci. Ale fungujeme dál, po velkém tlaku tisíců lidí jsme byli zase zprovozněni. Buddhistický mnich Ashin Ottama nám říkal, že život je jako výstup na rozhlednu: obzor se nám pořád mění a na každém dalším schodu už staré neplatí… Nejdřív vidíme les, pak město, pak obzor hor, nakonec nebe. A tak je to i v životě. Ale vždy stojí za to mít otevřené oči.

Celý Salon Týdeníku ECHO si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěním Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo