Kdo je pravý indián

Takzvaně indiánská senátorka Elizabeth Warren by bývala udělala lépe, kdyby výsledky svých testů DNA uveřejnila až po kongresových volbách. Připoutaly pozornost k absurditě identitární politiky, kterou aktivisté Demokratické strany s takovou oblibou provozují.

Spojené státy jsou hluboce, systematicky rasistická země, tvrdí progresivní hnutí v USA. V zásadě s nimi souhlasím, ale souhlas by se změnil v prudkou hádku ihned, jakmile by došlo na detaily. Za příznak hlubokého a systémového rasismu totiž považuji zejména systémy tzv. pozitivní diskriminace, které zvýhodňují příslušníky určitých etnik jen kvůli jejich původu a barvě pleti.

Rasové bonusy a kvóty jsou z principu nekonzistentním systémem, protože identita je značně neostře definovaný pojem. Podle velkých databází DNA, které udržují firmy jako Ancestry.com nebo 23andme, má americký černoch – není-li čerstvým přistěhovalcem z Afriky – v průměru zhruba čtvrtinu bělošských předků a skoro každý Američan má také nějaké indiánské geny. Výsledky DNA testu senátorky Elizabeth Warren, které ukazují na 1/64 až 1/1024 podílu indiánských předků, jsou ve skutečnosti podprůměrné. Její poslední indiánský předek žil někdy před dvěma sty lety, a je prakticky vyloučeno, aby si jej její rodina pamatovala.

Úzce definované kategorie jako „černoch“ nebo „indián“ měly v Americe smysl snad v době války o nezávislost, ale jejich míšení se už ani tehdy nedalo zastavit. Dokonce i v dobách zákonem nařízené segregace, ba i za otrokářské éry docházelo mezi jednotlivými etnickými skupinami ke spoustě utajovaného sexu, který samozřejmě nezůstal bez následků. V posledních padesáti letech, kdy se rasové předsudky z velké části odbouraly a do USA se přistěhovaly desítky milionů lidí ze zbytku světa, počet etnických kombinací u potomků dávno přesáhl veškeré byrokraticky zpracovatelné meze. Do jaké úhledné škatulky zařadit někoho, kdo má doložitelné předky z Litvy, Švédska, Šrí Lanky, Thajska, Číny, Tchaj-wanu, Samoy a Skotska? I takto složité rodinné stromy dnes v Americe existují a s každou další generací se více a více vzájemně zaplétají.

Kde schází exaktnost, nastupuje subjektivita. Výše zmíněná senátorka z Massachusetts se jako „indiánka“ definovala sama, na základě „rodinné tradice“, v čemž ostatně není jediná. Podobným případem byla před několika lety jistá Rachel Dolezel, sama sebe zvoucí Nkechi Amare Diallo, která přes svoje moravsky rozšafné příjmení a evidentně bledou tvář dlouho tvrdila, že je černoška, a dotáhla to dokonce na středně vysokou pozici v aktivistické organizaci NAACP (Národní asociace pro povznesení barevných). Její teoretické černošství nakonec zpochybnila vlastní rodina a posléze i odborný genealogický průzkum, který při prohledávání Rachelina rodinného stromu čtyři staletí nazpátek našel jen Čechy, Němce, Nizozemce a Švédy. Než se tak však stalo, získala nezanedbatelné výhody včetně stipendia určeného pro černošské studenty; ostatně podobně jako Elizabeth Warren. Odměňujte lidi za to, jaké měli předky, a velmi rychle je naučíte lhát.

Další důležitou slabinou kvótování podle vrozených charakteristik je, že se sice tváří jako prostředek k narovnávání sociálních nerovností, ale přitom ignoruje tu nejpodstatnější z nich: totiž z jakých poměrů příjemce kvótového bonusu skutečně pochází. Dcera Baracka Obamy má v rasově založeném systému nárok na přednost, i když její otec je mnohonásobný milionář a jedna z nejvýznamnějších osobností americké politiky; mladík z neúplné rodiny z drogami zdevastovaného Zapadákova v Apalačských horách nárok na žádný takový bonus nemá, protože v postmoderním pojetí rasových vztahů prý disponuje tzv. bílým privilegiem; a potomek kambodžských uprchlíků, kteří dorazili ze země sužované genocidou opravdu jen s uzlíkem nejnutnějších věcí na hřbetě, může dokonce shledat, že při přijímání na vysokou školu je mu jeho původ ještě přítěží, protože univerzity se snaží omezit procento východoasijských studentů stůj co stůj. Fundamentální neférovost takového systému bije do očí – pokud ovšem nejste jedním z aktivistů, kteří si na jeho budování a obhajobě založili život.

Demokratická strana dlouho předpokládala, že bude dělat politiku pro „nebílé nemuže“ a příslušné etnické a společenské skupiny se jí odmění volební loajalitou. S rostoucí propleteností identit současné Ameriky je však takový systém čím dál absurdnější; navíc většina lidí nežije jen pro rasové resentimenty a klade důraz na jiné stránky života, například na možnost sehnat dobrou práci za solidní plat, v čemž se momentální republikánská administrativa osvědčila i z hlediska černých Američanů (nezaměstnanost mezi černochy klesla na historicky nejnižší úroveň vůbec). Veřejné tahanice o to, zda Elizabeth Warren je indiánkou, nebo podvodnicí, věrohodnost celé identitární politiky jen dále podkopávají.

Nečekejme však, že tato identitární politika proto brzy zmizí ze scény. „Credo quia absurdum,“ řekl kdysi raný křesťanský filozof Tertullianus, „věřím, protože je to absurdní“. Podle tohoto principu fungují i jiné systémy než jen ty náboženské.