5 komentář

Monstrum nad Bruselem

komentář

Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury – a do toho se promítají příběhy postav podobných autorovi, tichých a snivých intelektuálů, kteří trochu bloudí ve světě, kam moc nepatří. Je to napsáno s melancholickou jemností a přesností, výrazně a přitom neagresivně, s velkým citem pro pomíjivou podstatu života. Ten byl v Sebaldově případě absurdně náhle ukončen podivnou smrtí, když ho spolu s dcerou smetl na silnici u Norfolku v Anglii náklaďák. To mu bylo padesát sedm let, byl nedávno objevenou hvězdou evropské literatury, kultovním autorem, profesorem literatury na univerzitě v Manchesteru.

Důležitá je ještě jedna věc. Sebalda fascinovala architektura, byl jejím znalcem a popisy staveb a jejich ducha (genia loci) jsou důležitou součástí vyprávění, které je u něho takovým průvodcem po mizejícím světě Západu, jejž miloval. A tato líčení doplňoval a ilustroval fotografiemi, ovšem nikoli takovými, jako jsou ty zde, tedy banálními barevnými fotkami, jaké umí udělat každý, nýbrž malými černobílými obrázky, často dobovými a historickými, které tomu textu dodávají atmosféru jakéhosi tajemného fotoalba.

A v jedné jeho knize je fotografie bruselského Justičního paláce, té monstrózní stavby nad městem, které si všimne každý, kdo do Bruselu přijede a trochu se rozhlédne, i když asi ne každý má odvahu a chuť se k tomu kolosu přiblížit, natož tam vlézt. Takže když jsem to já v létě zase udělal, myslel jsem hned na Sebalda, i když jsem si nemohl vzpomenout, v které knize to bylo, ovšem věděl jsem jistě, že v některé určitě ano; a že jsem ji četl krátce poté, co jsem byl v Bruselu poprvé. To bylo v roce 2008, jak si vzpomínám, a od té doby se to ještě párkrát opakovalo. Cesta do Bruselu ale pro mě, stejně jako pro většinu normálních lidí, není byrokratickou rutinou, natož rutinou otravnou, a není to pro mě ani tak sídlo superstátu. Cesta do Bruselu, to je pro mě zaprvé cesta za kamarádem, historikem Petrem Luňákem, který tam pracuje v centrále NATO, a zadruhé je to cesta do starého brabantského města, kdysi zářivého klenotu Flander a Burgundska, jednoho z center evropského Západu, který tam dosud úplně nevyvanul. Takže vím, že v Bruselu jsou krásná místa, a nemyslím tím jen ten turisty zavalený Grand Place, ale hlavně že je to město velkých parků a secesních domů a krásných náměstí (tady bych doporučil Square Ambiorix kousek od sídla Komise EU) a taky monumentů a kolosů, z nichž ty největší nejsou výtvorem panevropské byrokracie, ale starého dobrého 19. století. Protože Belgie, to je zplozenec toho dlouhého století páry a národů, a hlavně nezviklané víry, že jenom skrz ně, tedy skrz ty osvícené evropské národy, se prosazuje pokrok. A touto vírou bylo 19. století prosyceno a s ní se Belgičané zapojili do ovládání světa, který považovali za svůj, a vedli si v tom tak zdatně a vehementně, že se stali jednou z nejbohatších zemí na světě – i když Brusel a Flandry byly bohaté vždy. A aby to dali najevo, tak postavili v Bruselu monumenty, které teď vyvolávají různé, a nejen hrdé pocity, protože v pozadí toho je také zčásti masochisticky prožívaný pocit viny, jejž vyjadřují dvě slova, Kongo a Leopold II. A za dlouhého panování (1861–1909) tohoto do obdélníku vousatého muž, kterému se přičítá brutální správa v jeho soukromé africké kolonii, se postavily nejmohutnější bruselské stavby, Parc du Cinquantenaire čili Park půlstoletí, obrovské fórum s vítězným obloukem k oslavě padesáti let existence Belgického království (od roku 1830), a hlavně ten Justiční palác, Palais de Justice, s velkou pravděpodobností největší stavba 19. století, pro kterou vybrali s belgickým smyslem pro humor návrší, jemuž se z reálných důvodů říkalo od středověku Galgenberg, tedy Šibeniční vrch.

A právě o něm jsem četl v Sebaldovi, ale teď si nemohl vzpomenout, v které knize to bylo, jestli ve Vyhnancích, v těch asi ne, tak v Saturnových prstenech, těmi jsem před pár dny marně listoval, a pak mi bylo jasné, že to bylo v Austerlitzovi, jenže to je kniha, která mi zmizela z knihovny, a tak jsem několik týdnů doufal, že se objeví, a ptal se v knihkupectvích, jenže ona je vyprodaná a není ani v antikvariátech, protože to je takový ten druh knihy, která vyjde v malém nákladu, neboť nakladatelství nechce riskovat, ale jelikož je to kniha pro happy few, která přesně ví, proč tu knihu chce, tak se vyprodá a už se pak nedá sehnat. Existuje jisté množství nesehnatelných knih, možná by bylo zajímavé udělat jejich seznam. Jsou to knihy, které vyšly v malém nákladu, a kdo je má, ten se jich nechce zbavit. Tak tohle je přesně ten typ knih, které psal Sebald.

Bylo to samozřejmě v Austerlitzovi, románu, který česky vyšel v roce 2009, kdy jsem ho četl, a pasáž o Justičním paláci mi utkvěla v paměti. Po deseti letech jsem ji považoval skoro za ústřední v tom větvícím se příběhu, který se zčásti odehrává v Praze, kterou Sebald musel při psaní navštívit, protože tam přesně popisuje ulice na Malé Straně, kde židovský chlapec Austerlitz vyrůstal. Myslel jsem si, že pojednání o Justičním paláci zabírá určitě několik stran a že obsahuje podrobnosti o historii jeho stavby, ale i o tom, co to pro Belgii znamenalo a co takové monstrum udělá s městem. A vybavuje se mi detail, že v tom kolosu je tolik místností a chodeb, že některé nejen že nikam nevedou, ale v některých sálech ani nikdo nikdy nebyl a zůstaly prázdné od 19. století, a jinde se dokonce našly vysušené mrtvoly nešťastníků, kteří tam zabloudili a zemřeli vysílením, hladem a žízní. S vědomím toho jsem se raději nepouštěl do samostatného průzkumu a zůstával jsem jen v hlavní dvoraně, i když experimentálně jsem přece jen vlezl do jednoho výtahu a vyjel s ním do nejvyššího poschodí, kde opravdu nebylo nic jiného než šachta, žebřík a hromada holubího trusu, takže jsem opět sjel rychle dolů, přičemž jsem vyšel úplně na opačné konci centrální haly. Ta byla tak obrovská, že skoro nebylo možné dohlédnout na její konec, takže by tam mohla jezdit veřejná doprava. A v té dvoraně nebyli skoro žádní turisté, kromě několika Asiatů, kteří jsou všude, zato tam občas prošel nějaký starý úředník, který držel v náručí lejstra, jež mu z toho náručí padala. A já jsem jedno to lejstro zvedl a dal do tašky, teď jsem se na něj konečně podíval a čtu tam to, co jsem hledal, byly to strany 27 a 28 z českého překladu Sebaldova románu: „Stavba této ojedinělé architektonické nestvůrnosti, o níž Austerlitz svého času zamýšlel napsat studii, byla v osmdesátých letech 19. století, jak mi vyprávěl, na naléhání bruselské buržoazie překotně uvedena v život, ještě než byly plány předložené jistým Josephem Poelaertem do detailu rozpracovány, což mělo za následek, že v této budově o sedmi stech tisících metrů krychlových, jak řekl Austerlitz, existují chodby a schodiště, které nikam nevedou, a místnosti a sály bez dveří, do nichž nikdo nikdy nevstoupil a jejichž obezděná prázdnota je nejniternějším tajemstvím veškerého posvěceného násilí. (…) Ano, tvrdil Austerlitz, dokonce prý slyšel, že v průběhu let vznikaly v Justičním paláci díky nepředstavitelné propletenosti chodeb a chodbiček v některých prázdných místnostech a odlehlých koridorech čas od času obchůdky, jako třeba tabák, sázková kancelář nebo nápoje, a jednu ze suterénních pánských toalet snad dokonce jakýsi Achterbos proměnil ve veřejné záchodky s náhodným zákaznictvem z ulice, umístil před ní stolek s talířkem k placení, a když si později zjednal asistenta, který se uměl ohánět nůžkami a hřebenem, nabízel v ní i holičské služby.“

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.