Zdravotnické manévry. Vždycky se skončí u privatizace
komentář
komentář
1
Spory o zdravotnictví a zvláště o zdravotnické peníze jsou jako vždy nesrozumitelné. Někdy tomu nerozumí sami účastníci vášnivých debat, jak minulou středu na tiskové konferenci předvedl premiér Andrej Babiš. Zbývá jen jeden nezpochybnitelný fenomén, kolem kterého se všechno točí, a tím je 55 miliard na účtech zdravotních pojišťoven. Proč tam leží a proč se nepoužijí k léčení?
Lékaři, sestry i manažeři nemocnic si stěžují, že není dost peněz na léčení, přesto má bílý resort každým rokem vysoké přebytky. Loni patnáct miliard, letos za půl roku deset miliard. Faktickou příčinou jsou každoroční debaty na konci léta, kdy se mají pojišťovny dohodnout se zdravotníky na tom, jak se bude příští rok platit. Debata je vždycky stejná. Pojišťovny podseknou odhad příjmů na příští rok, varují, že nebudou peníze, a chtějí tak své platby zvyšovat ještě o inflaci. Lékaři i nemocniční manažeři protestují a občas si něco vybojují, protože konečné slovo má ministr zdravotnictví, který úhradovou vyhlášku, podle níž se budou zdravotní výkony příští rok platit, nakonec vydává a podepisuje. Přesto koncem července leželo na účtech sedmi pojišťoven v České národní bance 55 miliard korun.
Část zásluh si může připsat současný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který dal loni zdravotníkům jasně najevo, že musí přijmout nabídky pojišťoven, jinak stanoví podmínky, které pro ně budou ještě méně výhodné. Nebylo divu, že se tehdy všichni podřídili. Letos se ovšem někteří účastníci dohadovacího řízení v čele s regionálními nemocnicemi vzbouřili, na přísné podmínky nepřistoupili a začali chystat protesty.
Bylo by možné vést podrobné debaty o tom, do jaké míry jsou požadavky lékařů oprávněné, jestli se peníze efektivně rozdělují dnes a jestli jsou spravedlivé požadované změny. Našla by se jistě odvětví, kde se peníze vyhazují bez velkého užitku, a zase jiná, kde je v zájmu pacientů nezbytně nutné přidat. Nakonec ale stejně zůstává otázka, proč musí pojišťovny na svých účtech sušit desítky miliard, které by mohly pomoci současným pacientům. Věřme, že hlavním důvodem není snaha ministerstva financí vylepšovat pomocí přebytků ze zdravotního pojištění stabilitu veřejných financí, zatížených požadavky populistických politiků.
V Česku rostou rychle mzdy a tím i příjmy zdravotních pojišťoven. Ovšem ministr Adam Vojtěch i ředitelé pojišťoven varují, že to tak nebude vždycky. Může přijít krize, proud financí vyschne, proto je třeba mít rezervu. Nakonec i z 55 miliard se zdravotnický provoz udrží pouze šest až sedm týdnů. Jedna věc je v takové argumentaci nepochopitelná. Nemůže se stát, že ze dne na den přestanou všichni občané platit zdravotní pojištění. Je tedy nutné držet rezervu, ze které by se šest týdnů hradil veškerý zdravotnický provoz? Není namístě, aby někdo, nejlépe parlament, rozhodl, jak velkými přebytky mohou pojišťovny na svých účtech disponovat?
Nevěsty jsou stále krásnější
Přesto je důležitější jeden detail ministrova vysvětlení, proč jsou vysoké rezervy užitečné. Už jednou pojišťovny shromáždily 40 miliard. Bylo to těsně před finanční krizí roku 2008 a gigantická rezerva pomohla překlenout těžké období recese. Stojí ale za to připomenout celý příběh. Ministr Tomáš Julínek z ODS se v té době snažil o dalekosáhlou reformu zdravotnictví a k ní patřila privatizace pojišťoven. Peníze na účtech z nich mohly učinit žádané nevěsty. Ve chvíli, kdy někde leží jediná miliarda, zajímají se o byznys i velcí hráči. Nakonec reformu potopily menší koaliční strany a peníze se mohly využít v dobách největší krize od druhé světové války.
Těžko dnes říci, jestli má také ministr Vojtěch plán privatizovat pojišťovny po americkém vzoru. Jistě to však někoho napadlo, protože volných 55 miliard budí zájem. Zároveň ministerstvo dělá všechno pro to, aby zdravotnické nevěsty byly ještě přitažlivější. V přetahování o peníze stojí rezolutně na jejich straně proti doktorům a posiluje tak jejich vliv. Za tím účelem už také připravilo novelu zákona o zdravotních pojišťovnách a ta by měla zrušit současný systém, ve kterém se jedná o platbách na příští rok. Dnes jsou zdravotní pojišťovny veřejnoprávními korporacemi, které musí plnit předem dané povinnosti, především se pod dohledem ministra domluvit na platbách se všemi nemocnicemi a ordinacemi, se kterými kdysi uzavřely rámcovou smlouvu. Napříště bude účast ministra v dohadovacích řízeních o platby na příští rok omezena, bude maximálně zasahovat v roli krizového manažera. V jednání se zdravotníky budou mít pojišťovny mnohem silnější pozici, například získají právo nemocnici či ordinaci během pár měsíců úplně odstřihnout od peněz. Dostanou se do pozice soukromého finančníka, který navíc bude mít zaručeny příjmy z pojistného od každého z občanů. Něco takového se už vyplatí koupit.
Třeba je to náhodou, že pojišťovny mají tolik peněz a že ministerstvo sepsalo zákon, který uvolňuje pravidla, jak s těmito penězi nakládat. Obavy z neuvážené privatizace by ovšem ministr zahnal jen tehdy, kdyby stanovil pro rezervy nějaký strop a popsal, jak použije peníze, které se už pod tento strop nevejdou.
