3 OSUDOVÉ OKAMŽIKY

Osm mnichovských mýtů. Jaký byl v roce 1938 skutečný poměr sil?

NOVÉ

Témata: , ,

Připomínáme si 80 let od jedné z „osudových osmiček“ české historie, a sice ode dnů, kdy byl českou vládou přijat mnichovský diktát, který vedl ke ztrátě pohraničí. Od té doby stále běží a nepochybně ještě velmi dlouho běžet budou diskuse o tom, zda jsme se měli a mohli německé agresi bránit. Posláním tohoto článku však není vést politické, morální a etické diskuse, nýbrž předložit některá konkrétní (ačkoliv dosud mnohdy málo známá) fakta čistě vojenské povahy, jelikož právě v tomto oboru se stále udržuje řada omylů.

Faktem však je, že za posledních deset let se ráz debat o „Mnichovu“ výrazně změnil. Klíčový zlom přišel v roce 2007, kdy vyšla rozsáhlá publikace Žáby v mlíku, kde spisovatel Jan Drnek popsal scénář úspěšné obrany ČSR proti Německu. Kniha představovala pro mnoho lidí jakési „otevření očí“, protože nelítostně zlikvidovala mnoho mýtů, jež dlouho deformovaly diskuse a vedly k dojmu, že Československo nemělo šanci.

Dlouho se mluvilo v podstatě jen o tom, jak dlouho by se tehdy ČSR dovedla bránit, než by se dostavila „nevyhnutelná“ porážka. Dokonce i naprostá většina zastánců teze, že jsme se prostě z principu bránit měli bez ohledu na šance, zároveň tvrdila, že Československo proti Německu vojensky uspět nemohlo. Drnkovy „Žáby“ však nabídly spoustu silných argumentů, že situace nebyla zase tak beznadějná a ČSR se mohla úspěšně ubránit, resp. dostat válku do stavu, který by pro Německo znamenal de facto strategickou porážku.

Prvotní reakce byly (samozřejmě) šokované, ale Jan Drnek podložil své závěry velmi dobrými rešeršemi a „tvrdými“ daty. Jeho kniha vypadá podle kritiků až příliš optimisticky, jenže autor sám zdůrazňuje, že chtěl prostě nabídnout jakousi alternativu k převažujícímu defétismu. Není tedy cílem tvrdit, že ČSR by zaručeně vyhrála, cílem je ukázat, že měla zcela realistické šance vyhrát. Jaké tedy vypadají „mnichovské“ mýty a fakta?

1. Menšiny v Československu stály na straně nepřítele

Některá pojednání o stavu v roce 1938 takřka budí dojem, že ze 14 milionů obyvatel, jež ČSR tehdy měla, se dalo spoléhat jen na 6,5 milionů Čechů, zatímco Slováci, Němci a další národy buď bojovat nechtěly, nebo stály přímo na straně Třetí říše. To by však bylo dosti zavádějící a zejména vůči Slovákům velmi nespravedlivé. Nepochybným faktem totiž je, že při mobilizaci drtivá většina Slováků narukovala přesně podle rozkazu.

Mezi Slováky sice nepochybně existovaly animozity vůči „Praze“ a „Čehúnom“, avšak z toho zdaleka nelze automaticky vyvozovat, že by Slováci odmítli bojovat za Československo. Měli totiž (a oprávněně) strach z ambic Maďarska, což byl ostatně i hlavní důvod, proč se následně ľuďáci rozhodli pro kolaboraci s Hitlerem, od něhož čekali jakousi „ochranu“. Slováci sice na podzim 1938 požadovali autonomii (kterou jim ostatně Praha opakovaně slibovala), ale pouze malá menšina chtěla zcela samostatné Slovensko.

V případě asi tří milionů Němců byla samozřejmě situace hodně odlišná, jelikož velká většina podporovala Sudetoněmeckou stranu, která usilovala o připojení pohraničí k Německu. To ale stále neznamená, že by tak činili všichni. Nikoli nepodstatná část československých Němců se totiž při mobilizaci také řádně přihlásila. Zejména němečtí sociální demokraté i mnozí katolíci totiž necítili k Hitlerově Třetí říši zrovna velké sympatie.

Politické sympatie většiny sudetských Němců navíc nelze ztotožňovat s jejich ochotou zapojit se do ozbrojeného boje proti ČSR. Velká většina prostě oportunisticky čekala, jak to dopadne, a svoji podporu bojůvkám Freikorpsu vyjadřovala vesměs v hospodě u piva. Ostatně také sám Freikorps, byť byl propagandisticky a zpravodajsky vcelku užitečný, měl dosti malou bojovou hodnotu. Úspěchů dosahoval jenom proti českým četníkům, avšak jakmile v pohraničí zasáhla armáda, sudetští záškodníci rychle vyklidili pole.

2. Československo stálo osamoceně proti velké přesile

Hodně často se tvrdí, že Československo bylo zcela izolováno a muselo by samo bojovat proti Německu (které od března 1938 ovládalo též území Rakouska), Polsku a Maďarsku. Na straně ČSR údajně nestál nikdo, a tak se nedalo počítat s žádnou reálnou pomocí. V úvahu teoreticky připadal jen Sovětský svaz, který sice nabízel pomoc, jenže sledoval své vlastní cíle a nejspíše by tehdy ozbrojenou podporu doopravdy neposkytnul.

Situace ovšem ve skutečnosti byla výrazně odlišná. Československo tehdy mělo dva spojence, a sice země tzv. Malé dohody, tedy Rumunsko a Jugoslávii. Není příliš známým faktem, že se v Rumunsku na konci září 1938 realizovala první fáze mobilizace a Bukurešť prohlásila, že se chystá splnit své závazky v případě, že ČSR bude napadena Maďarskem. Kromě toho Rumuni dali najevo ochotu umožnit přesun zbraní (tedy přelety letounů a železniční dopravu techniky) ze Sovětského svazu, což mohlo být vysoce důležité.

SSSR totiž pravděpodobně nechtěl (a koneckonců ani příliš nemohl) poslat své vojáky, ovšem jiná věc byly dodávky techniky, které by Moskva možná opravdu poskytla. Navíc SSSR tehdy výslovně deklaroval, že jestli Polsko zaútočí na ČSR, tak mu Moskva ihned vypoví smlouvu o neútočení, což byla fakticky pohrůžka válkou. Je proto dost sporné, zda by se Maďaři a Poláci v takové situaci k německé agresi opravdu připojili. Na samém počátku takřka jistě ne, a proto by Československo bojovalo zřejmě „jen“ proti Německu.

Kromě toho mohla ČSR počítat se značným množstvím zahraničních dobrovolníků, jelikož na konci září se v řadě států začaly spontánně organizovat skupiny mužů, kteří hodlali odcestovat do Československa a bojovat proti Hitlerovi. Značně bizarní ráz měl tento proces v Jugoslávii, kde tento úmysl oznámila i řada důstojníků z generálního štábu (!), kteří dokonce pohrozili, že rezignují na své funkce a sami odejdou do ČSR.

3. Německo mělo proti ČSR velkou početní převahu

Často se argumentuje celkovým počtem obyvatelstva obou zemí. Německo tehdy mělo zhruba 75 milionů obyvatel (včetně Rakušanů), kdežto ČSR jenom 14 milionů. Mobilizační potenciál Třetí říše byl samozřejmě mnohonásobně větší, avšak tento argument je velmi zavádějící. Měl by určitě význam ve velkém konfliktu, jenž by trval dlouhé měsíce nebo roky, ovšem válka na podzim 1938 by zcela určitě byla poměrně krátká, a proto by skutečný význam mělo pouze to, kolik vojáků by obě země dokázaly nasadit ihned.

Z tohoto pohledu ale situace Wehrmachtu nebyla příliš optimistická. Čerstvě mobilizovaná čs. armáda tehdy měla přibližně 1,2 milionu mužů, zatímco Němci mohli poslat do boje okolo 1,6 milionu mužů, což zaručeně nebyla nějaká drtivá převaha. Je třeba si uvědomit, že v Německu existovala povinná vojenská služba jenom tři roky, takže Wehrmacht zkrátka ještě nemohl mít dostatek nově vycvičených vojáků, a tudíž musel z velké části spoléhat na starší záložníky. To ale jeho reálnou bojovou hodnotu dramaticky limitovalo.

Čs. armáda samozřejmě také povolala statisíce záložníků, avšak ty mohla velice účinně využít coby posádky pevností, jelikož se chystala vést obrannou válku. Naopak v útočné válce, jakou by musel vést Wehrmacht, by starší záložníci neměli valnou hodnotu. Stará poučka říká, že by útočník měl disponovat nejméně dvakrát větší armádou než obránce, ovšem roku 1938 si Třetí říše mohla o takovém poměru sil leda nechat zdát.

4. Německá armáda byla modernější než československá

Tato poučka pochopitelně platí jen v případě, že obě strany mají přibližně stejnou kvalitu osob a výzbroje. Kvalita prostě bývá důležitější než kvantita. Často se říká, že Wehrmacht byl proti čs. armádě technicky daleko pokročilejší, resp. lépe vyzbrojený, ale skutečnost je také v tomto případně poněkud jiná. Nelze zpochybnit, že Němci v řadě ohledů patřili na špičku, např. měli vysoce kvalitní bezdrátové spojení a snažili se sázet na tankové vojsko, ale jejich převaha byla jen omezená a v některých směrech vůbec neexistovala.

Oblíbeným argumentem je údajně vysoká úroveň motorizace, avšak to je pouze papouškování německých propagandistických žurnálů. Ve skutečnosti i během celé druhé světové války byli základním transportním prostředkem Wehrmachtu koně. Německá logistika závisela primárně na koňských potazích, totéž platilo o přesunu dělostřelectva. V roce 1938 bylo z celé německé vojenské přepravy motorizováno pouhých 10 %!

Porovnání s čs. armádou dopadá pro Třetí říši skutečně nepříjemně, protože na straně ČSR byl tento údaj 40 %. Jinak řečeno, ona „zaostalá“ čs. armáda byla motorizována relativně čtyřikrát víc než ta „vyspělá“ německá! Kromě toho se hodí uvést, že Němci měli v té době velmi slabé dělostřelectvo a zaostávali též mj. z hlediska pěchotní výzbroje, zatímco čs. kanony, houfnice, moždíře a kulomety se řadily mezi nejlepší na světě.

A jak to bylo s těmi slavnými tanky? Nejkratší srovnání prozradí, že Německo mělo tehdy cca 2400 tanků, kdežto ČSR jen kolem 400. Poměr zdánlivě zničující, ovšem opět je třeba hledět i na kvalitu. Z oněch 2400 tanků totiž drtivou většinu tvořily tančíky PzKpfw I, jež nesly jenom kulomety (a které pokládali za nevhodné k boji i sami Němci), a lehké tanky PzKpfw II, jež se vyznačovaly 20mm kanony. Jen něco přes dvě stovky německých tanků představovaly střední obrněnce PzKpfw III a PzKpfw IV s 37mm a 75mm děly.

Naopak ze stavu čs. obrněnců reprezentovaly kulometné tančíky TK vz. 33 jenom cca 70 kusů a velkou většinu tvořily lehké tanky LT vz. 34 a LT vz. 35 nesoucí kanony kalibru 37 mm (jež měly větší průraznost než ty německé). Německé „jedničky“ by čs. tankům neublížily vůbec a „dvojky“ jen na takřka sebevražednou vzdálenost. Pokud by tedy došlo na tankovou bitvu, byl by reálný poměr bojových hodnot docela vyrovnaný.

5. Německo mělo výhodu díky doktríně „Blitzkriegu“

Taktika „bleskové války“, kterou poté Němci využili mj. proti Polsku, Francii či SSSR, zajisté měla velký potenciál, avšak naneštěstí pro Wehrmacht nesla rovněž velká rizika a byla vysoce náročná na plánování, realizaci a logistické zabezpečení. Byla založena na překvapivém úderu proti nepřipravenému nepříteli, který se brání jenom staticky a nemá přesnou představu o tom, čemu vzdoruje. Československá armáda na podzim 1938 ovšem nesplňovala vlastně ani jeden z těchto požadavků nutných pro úspěch „Blitzkriegu“.

Ostatně už sama geografie ČSR znamenala, že nešlo zrovna o optimální cíl pro tuto německou taktiku. Po mobilizaci v září 1938 byly čs. pohraniční pevnosti záhy plně obsazeny mužstvem, což v kombinaci s horskými pásmy tvořilo velice hlubokou pevnostní linii. Wehrmacht ovšem vznikl především coby lehká mobilní armáda pro rychlé manévry a prudký nápor ve zvoleném místě, nikoli jako síla pro dlouhé obléhání pevností.

Čs. generálové navíc dobře chápali, jak „blesková válka“ funguje. V září 1938 dokonce bylo u Ješína provedeno komplexní cvičení zaměřené na obranu proti této taktice, jež potvrdilo, že se jí dá bránit celkem snadno a efektivně, když obránce ví, co má čekat. Náčelník čs. generálního štábu Ludvík Krejčí to dobře shrnul lakonickou otázkou, která opravdu nepotřebuje komentář: „Co vlastně budou Němci dělat, když Blitzkrieg selže?“

6. Československo mělo naprosto zastaralé letectvo

Nepochybné je, že německá Luftwaffe patřila mezi pionýry nové generace letounů a že mohla nasadit vynikající celokovovou stíhačku Messerschmitt Bf 109, zatímco čs. letectvo používalo „plátěné“ dvojplošníky Avia B-534. Němci měli také zřetelnou převahu v počtu strojů, jelikož ČSR mohla počítat s celkem asi 1500 vojenskými letadly, zatímco Němci vlastnili okolo 2400 letounů (byť „jen“ zhruba 1500 kusů tvořily nové typy).

To ovšem neznamená, že čs. letectvo bylo jakýsi zoufale zastaralý létající skanzen, který by si proti Luftwaffe nemohl připsat žádný úspěch. Slavné „stodevítky“ tvořily na podzim 1938 jen menší část stavu německého stíhacího letectva, kde pořád převažovaly dvojplošníky Heinkel a Arado, zřetelně horší než čs. Avie. A dokonce i při střetu s Bf 109 by letouny B-534 rozhodně nebyly bez šance, jelikož sice zaostávaly v rychlosti a výzbroji, ale oproti německým letadlům nabízely vyšší obratnost a daleko lepší stoupavost.

Při porovnávání letectev by se také nemělo zapomínat na fakt, že ČSR vlastnila rovněž vysoce kvalitní rychlé bombardéry Avia B-71 (tj. licenční variantu sovětského stroje SB-2). Německo tehdy disponovalo jenom slabou protivzdušnou obranou a je pravděpodobné, že by čs. velitelé nikterak neváhali nasadit své rychlé bombardéry proti německým letištím i dalším základnám, kde by tyto stroje mohly způsobit nezanedbatelné škody.

V neprospěch německého letectva navíc hrálo nepříznivé počasí a malé zkušenosti, jelikož jen menšina pilotů prošla nasazením ve Španělsku. Je sice hodně pravděpodobné, že by Luftwaffe během několika dnů získala vzdušnou nadvládu, z výše uvedených důvodů by však téměř jistě nedokázala zajistit leteckou podporu pozemních jednotek. Čs. letectvo by patrně utrpělo velké ztráty, ale bojeschopnost by rozhodně neztratilo a mohlo by Němce pořád „kousat“, jelikož by mohlo přejít na jakousi „vzdušnou partyzánskou válku“.

Koneckonců, lze uvést konkrétní příklad srovnání s Polskem. Ačkoli se pořád opakuje tvrzení, že téměř celé polské letectvo bylo zlikvidováno ještě na zemi, skutečnost se od tohoto výtvoru goebbelsovské propagandy hodně liší. Luftwaffe byla na podzim 1939 vůči polskému letectvu v daleko lepší situaci než o rok dříve proti ČSR, avšak slábnoucí Poláci i tak zhruba dva týdny létali a Němci v celé kampani odepsali 520 letounů.

7. Československo se příliš spoléhalo na své pevnosti

Stavba pohraničního opevnění bývá občas kritizována jako nákladný a zbytečný nesmysl, jenž by Němce stejně nezastavil. Nákladná nepochybně byla, avšak o zbytečnosti a nesmyslnosti je možno úspěšně pochybovat. To, že nejspíše přece jen nešlo o ideální řešení a že čs. armáda by udělala lépe se sázkou na silnější tankové vojsko, vůbec neznamená, že v případné válce by se čs. pevnostní systém nedokázal nijak uplatnit.

V téměř jakékoliv debatě o pevnostech zaznívá argument francouzské Maginotovy linie, která byla nakonec zbytečná, protože ji Němci obešli. Ve skutečnosti se ale o řadu úseků bojovalo a Němci tam utrpěli vážné ztráty. Kromě toho je z druhé světové války známa řada případů, kdy pevnosti útočníka hodně zpomalily, mj. v Polsku, Řecku a Jugoslávii. Elementární rozdíl mezi francouzskou a československou soustavou opevnění však spočíval v tom, že čs. generálové si nedělali iluze, že zdejší pevnosti jsou neproniknutelné.

Ve skutečnosti se od začátku počítalo, že na některých úsecích k průlomům dojde, což ostatně jasně ukazují též palebná pole řady bunkrů, jež směřovala do stran nebo do vnitrozemí. Lehké objekty neboli „řopíky“ (podle zkratky ŘOP, Ředitelství opevňovacích prací) většinou bývaly uspořádány šachovnicově, aby útočníka dostaly do křížové palby. Ano, je pravdou, že spousta objektů ještě nebyla na konci září 1938 dostavěna či dozbrojena, ovšem přesto je nesporné, že by zde Němci museli počítat s obrovskými problémy.

A o tom, co by je potkalo u těžkých objektů, hodně vypovídá ostravská operace Rudé armády. Němci totiž využili čs. těžké opevnění, které následně Rudá armáda (nesrovnatelně zkušenější a lépe vybavená než Wehrmacht na podzim 1938) prolamovala několik týdnů, u čehož utrpěla strašlivé ztráty. Německý generál Bodenschatz odhadoval, že při překonávání čs. opevnění by musel Wehrmacht počítat se ztrátami okolo 60 %!

Pro čs. generalitu (na rozdíl od francouzské) nebyl průlom pevností počátkem konce, ale zcela očekávanou fází vývoje konfliktu, pro kterou měla připravené příslušné plány. Asi 60 % stavu čs. armády tvořily manévrové síly, které se poté měly utkat s agresory v manévrové bitvě, což koneckonců odpovídalo i zkušenostem většiny čs. generality, jež byly zásadně odlišné od těch francouzských, které pocházely od Sommy a Verdunu.

Francouzskou generalitu totiž „vychovaly“ kruté zákopové a obléhací bitvy, kdežto většina čs. generálů nasbírala zkušenosti v legiích na Sibiři. Gigantické prostory ruské říše měly zákonitě za následek rozsáhlé manévrové operace, v nichž hrála ústřední roli rychlost a flexibilita, díky čemuž čs. legionáři zcela běžně poráželi mnohem početnější bolševiky. Čs. generálové Krejčí, Luža, Prchala, Vojcechovský či Ingr prostě nemohli při válce myslet „staticky“, protože jejich kariéry byly úzce spojeny s manévrovým bojem.

8. Německá armáda byla dobře připravena na válku

Pokud lze sedm předchozích tvrzení označit za zavádějící či diskutabilní, pak v případě tohoto nelze říci nic jiného, než že je zcela a od základu chybné. Německo totiž bylo na podzim 1938 všechno možné, jenom ne připravené na válku, a dokonce lze bez nadsázky říci, že ČSR tehdy byla připravena celkově mnohem lépe. Provedla téměř ukázkovou mobilizaci, vojáci čekali na rozkazy a armáda stála v perfektních obranných pozicích.

Řada srovnání dělá zásadní chybu v tom, že pokládá Wehrmacht z podzimu 1938 za víceméně shodný s tím z let 1941 či 1942, kdy Německo dosáhlo zenitu sil. Za ony tři až čtyři roky však samozřejmě došlo k řadě důležitých změn, jelikož se hodně vyvíjela struktura jednotek, vojáci nabrali zkušenosti a přibylo i ohromné množství techniky (mj. z továren v Protektorátu), takže německá armáda z roku 1938 byla pouhým slabým základem toho, na co se pak vyšplhala, ale proti čs. armádě by logicky bojoval jen onen základ.

Vojska Wehrmachtu sice „obklíčila“ hranice Československa, avšak na konci září 1938 dosud měla mírové sestavy. Žádná divize nebyla ani zdaleka kompletní, některé existovaly skoro jen formálně a mnoha z nich chyběla velká část techniky. Hitler totiž stále doufal, že získá Sudety bez boje, ale snažil se vyvolávat dojem, že jeho armáda je připravena bojovat. Tento obrovský bluf mu opravdu vyšel, jenže v případě, že by se ČSR odmítla podřídit a Wehrmacht by musel bojovat, Třetí říši by nejspíše nastaly nesmírné potíže.

Naprosto fatální však mohl být pro Německo fakt, že pro válku s ČSR zkrátka nemělo zásoby. Jestliže čs. armáda mohla počítat se zásobami na dva až tři měsíce bojů, pak Třetí říše měla ve skladech zásoby nejvýše na jeden měsíc. To se týká pozemního vojska, v případě Luftwaffe to bylo dokonce ještě horší, jelikož palivo, oleje a bomby by stačily jen na asi dva týdny operací, pak by Luftwaffe fakticky ztratila bojeschopnost.

Němci měli okolo 50 % plánovaných zásob benzinu, 14 % zásob maziv a 30 % zásob munice, a tak by po jediném měsíci bojů zřejmě neměli na co jezdit a čím střílet. Jelikož i pesimistické odhady říkají, že osamocené Československo by se dovedlo bránit čtyři až šest týdnů, vnucuje se otázka, co by Němci dělali potom. Nesmí se také zapomínat, že Hitlerovy sociální a zbrojní programy dovedly Říši takřka na pokraj státního bankrotu.

Pokud shrneme vše výše uvedené, vychází z toho zcela jasný závěr, že válka proti ČSR by pro Německo mohla klidně skončit i katastrofickým fiaskem. S rychlým vítězstvím během pár dní se po čs. mobilizaci prostě počítat nedalo a na několik měsíců těžkých bitev Němcům chyběly kapacity. Určitě by utrpěli úděsné ztráty, obsadili by leda tak spálenou zem a na další expanze by museli zapomenout. Mnichovská dohoda byla Hitlerovým triumfem, zatímco „mnichovská válka“ se mohla proměnit v jeho spektakulární porážku.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.