Když tedy bez Izraele, tak také bez Židů

Nebývá úplně obvyklé, že by významný novinář stále ještě významného deníku pronesl v komentáři názor, že by bylo lépe, kdyby nějaký národ neexistoval. Petr Zídek (ve včerejších Lidových novinách), autor článku Největší Stalinova chyba, v němž tuto lítost vyjádřil mj. otázkou, „zda bychom se neměli stydět za podporu při jeho vzniku“, jistě namítne, že mínil stát, tedy Izrael, nikoli národ, tedy Židy, kteří ten stát většinově tvoří…

Tento stát, jak napsal, ani za „sedmdesát let své existence nenašel modus videndi se svými nejbližšími sousedy“ (což není pravda: s Egyptem i Jordánskem ho – obtížně, ale přece – našel), je to „stát militantní“ (zatímco ti, se kterými nenašel onen „modus“, jsou zajisté pacifisti) a „destabilizuje celý region“: zde, při pohledu na jistěže klidné arabské země v okolí zůstává rozum stát…

Je to jistěže článek psaný pod emočním dojmem tragických událostí u hranice Pásma Gazy. A je zajisté právem komentátora počínání izraelské strany odsoudit, byť by komentátor přece jen neměl zamlčet souvislosti, když už se tedy rozhodne pro „nejhlubší opovržení“. A neměl by nejspíš vytahovat z rukávu absurdní přirovnání k hypotetickému ruskému střílení na hypotetické Ukrajince přelézající plot na Krym: to by snad sedělo jen v případě, kdyby do Gazy přes plot přelézali Izraelci, v čemž by jim jistě IDF zabránily i ve spolupráci s palestinskými milicemi.

Podobnými podivnými přirovnáními se ostatně sociální sítě hemží, často je možné číst, že hranice v Gaze je jako železná opona, stejná jako ta, která dělila Východ a Západ: pravděpodobně třicet let po jejím pádu mizí vědomí, komu bránila, kam a jakým směrem vedla cesta ke svobodě. Neslyšeli jsme bohužel, že by Palestinci přelézali plot, aby v Izraeli hledali svobodu a lepší zacházení. Poměry v Gaze jsou zajisté strašné, ale překonání plotu by znamenalo expanzi těchto poměrů do Izraele. Tohle totiž není směr za svobodou, ale směr odebrat svobodu jiným.

Ale zpět k Zídkově lítosti nad vznikem Státu Izrael. Ten, jak jistě i on ví, nebyl výsledkem nějaké „Stalinovy chyby“, ale dlouhodobého úsilí židovského lidu, který v Palestině od konce 19. století pokládal základy pro svůj sen o samostatném státu. Ten se rodil v těžkých konfliktech (ale i ve smlouvání a obchodu) s arabským obyvatelstvem i s mandátní Velkou Británií.

Po holocaustu se jeho vznik stal pro přeživší evropské Židy nezbytností: evropští Židé neměli kde jinde najít domov. Léta do vyhlášení státu byla naplněna střety na různých frontách: vedle Arabů museli čelit nepřízni Britů, kteří se nakonec rozhodli pro odchod, který naplánovali na 15. května 1948. Předtím v listopadu 1947 přijala OSN Rezoluci o rozdělení Palestiny – proti hlasům arabských zemí, které jakoukoli koexistenci s židovským státem odmítly. Pro Židy nebylo jiné volby než svůj stát 14. května 48 vyhlásit a pak, poté, co byli okamžitě napadeni arabskými sousedy, také uhájit: mnozí z nás, na rozdíl od pana Zídka, cítí hrdost, že se tak stalo za pomoci našich zbraní.

Stát Izrael byl plodem touhy generace Židů, kteří v tu chvíli ale neměli ani jiné volby, pokud nechtěli dopustit druhý holocaust. Vznik Izraele nebyl žádný sionistický experiment, natožpak Stalinův omyl, byla to podmínka přežití lidí, kteří neměli přežít.

Proto úvahy, zda raději neměl vzniknout, jsou na úrovni úvah, zda by světu nebylo lépe bez Židů. Je skoro bolestně trapné to jen číst.