Jak vyrobit investora idiota

ÚHEL POHLEDU

Jak vyrobit investora idiota
Komisař Frans Timmermans, zelený ideolog EU v Ostravě. (druhý zleva) Foto: Ministerstvo průmyslu a obchodu
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

ÚHEL POHLEDU: Dnes a denně řeším stejný typ dotazů od klientů. Volně převyprávěno ten dotaz zní: „Mám tolik a tolik peněz a bojím se jejich znehodnocení. Úroky v bance ani nepokryjí inflaci a jiné investice mě děsí, protože dneska jsou finance jeden velký bizár.“

Jeden klient mi tento týden napsal přesně toto (cituji doslova): „…Moje konzervativní myšlení už na stávající stav financí nedosahuje. I když jsem kdysi jako druhý zástupce ředitele také řídil v jedné bance filiálku (…), nevím, jestli bych si ještě dnes troufnul. Kroutím hlavou nad věcmi, co se dějí – viz zelené a nezelené úvěry. Proč by někdo měl v bance sledovat, jestli váš záměr je zelený nebo jiný? Na to máme dost jiných úřadů. Nicméně již teď to je realita. Dělení na zelené a nezelené investice mě upřímně děsí. Já vždy věci posuzoval dle poměru cena – výkon - riziko. Jak bych tedy měl postupovat?…“

Kdyby se jednalo o dotaz izolovaný, nepozastavovala bych se nad ním. Ale izolovaný není. A klienti mají pravdu, že tu něco páchne. A nebudu vás napínat, jak už to tak bývá, tím něčím je opět ideologie, která racionální ekonomickou úvahu staví na hlavu. Která neprůstřelnou matematiku trojice cena – výkon – riziko zpochybňuje. O co tedy vlastně jde?

Samotné takzvané zelené dluhopisy dnes na první pohled vypadají jako geniální řešení otázky, kde vzít peníze na drahé a často neekonomické zelené projekty. Vydáním zelených dluhopisů se totiž emitent zaváže, že peníze použije na zelený projekt, jako jsou třeba větrné elektrárny.

Nyní se do emisí takových dluhopisů nevrhají už jen státy jako třeba Německo, ale i korporace. Nedávno je vydal například Volkswagen AG nebo Daimler AG. Nejen že si tím žehlí u veřejnosti hříchy z kauzy dieselgate, ale překvapivě v tom vidí i úspory.

Poptávka po zelených dluhopisech je totiž větší než jejich nabídka. Ceny dluhopisů jsou proto vysoké a výnosy do splatnosti nízké. Firmy si tak půjčí levněji, než kdyby vydaly klasické „špinavé“ dluhopisy. Volkswagen díky tomu údajně ušetří každý rok skoro tři miliony eur.

Otázkou ovšem je, zda se vyplatí levně financovaná investice do vývoje elektrických vozů a jejich nabíječek, když je budoucnost možná nikoli v elektřině, ale ve vodíku, a jedná se tedy jen o slepou vývojovou cestu. A levně financovat ztrátu není žádná výhra. Lepší jaksi je levně financovat zisk.
Celá záhada vydávání rádoby zelených dluhopisů se nám od otázky „proč vydávat“ přesouvá k otázce „proč kupovat“. A to je vážně zajímavá otázka. Na první pohled to není racionální. Jestliže mají dluhopisy stejného emitenta, mají „špinavý“ i „zelený“ dluhopis stejnou pravděpodobnost nesplacení. To je pro investora klíčové.

Pokud máme stejné riziko a různý výnos, byli bychom hloupí kupovat nižší výnos. Pokud bychom byli institucionálním investorem - třeba penzijním fondem - poškodili bychom nákupem zeleného dluhopisu budoucí důchodce. Zhodnocovali bychom totiž jeho peníze při stejném riziku méně.

Takže o co tady jen může jít…?

Tady je ovšem zakopaný pes. Mnozí zahraniční institucionální investoři začali zelené dluhopisy vyhledávat. Jejich managementy dokonce začaly žádat politiky a regulátory, aby byly investice do zelených dluhopisů v rámci boje o záchranu klimatu povinné. V některých zemích tak budoucí důchodci budou muset investovat údajně ekologicky, ale prokazatelně neekonomicky, a tedy pro jejich peněženku špatně.

Zelené fondy přitom vznikají v rámci rádoby odpovědného investování po celém světě jak houby po dešti. Jejich aktiva se během posledních tří let zdvojnásobila. Některé globální banky jako třeba Deutsche Bank, o které se v roce 2020 hodně psalo kvůli zapojení do kauzy převodů podivných vysokých částek z daňových rájů, mají už dokonce samostatná oddělení s názvem „Udržitelné finance“. To je u banky spravující krom jiného i vklady alarmující, protože na mě jako klienta by to působilo tak, že jejich „jiné“ finance musí být logicky neudržitelné - a v takové bance peníze mít nechci.

A právě šéfka oddělení Udržitelných financí Deutsche Bank v roce 2020 pro agenturu Bloomberg prohlásila, že poptávka po zelených dluhopisech bude i v budoucnu převyšovat nabídku. To by mě jako spotřebitele děsilo. Mé peníze totiž nebudou spravovány tak, aby se co nejvíc zhodnotily, ale tak, aby uspokojily novou ideologii záchrany klimatu. A to ještě bez jakéhokoliv důkazu, že skutečně ke změně klimatu přispívají. (Nemluvě o otázce, zda je vůbec pro lidstvo žádoucí klima posouvat.)

Takže skutečná otázka nyní zní: Je to jen úžasný business pro vybrané? Není to celé slepou uličkou či dokonce podvodem? Nebo není to něco jako falešná dot.com bublina? A vůbec - nedávná zpráva Banky pro mezinárodní vyrovnání uvádí, že řada firem sice už vydává zelené dluhopisy, ale přesto jako koncern nesnižují emise.

Objevují se proto myšlenky, že zelené dluhopisy v dnešní podobě z pohledu ochrany klimatu řeší „jen málo“ a je nutné je změnit. Uvažuje se o tom, že v budoucnu by měly mít dluhopisy kupony navázané na splnění určitých měřitelných emisních kritérií firmy.

Firmy by tak skládaly každý rok účty zeleným investorům, a pokud by nebyly dost „ekologické“, prodražilo by se jim to. Na první pohled to sice vypadá férověji než dnešní schéma „zelených“ investic, ale ve svém jádru je to ještě větší sociální inženýrství a pro investory další riziko navíc.

Zaprvé: vzpomeňme na „úžasný“ přípravek proti škůdcům DDT, anebo na povinné „ekologické“ přimíchávání biopaliv – kde že dneska tyhle „ekologické“ pokroky jsou? A zadruhé: Investor do takových dluhopisů podstupuje ještě víc rizik a má ještě nižší výnos, tedy chová se ještě víc ekonomicky – s prominutím – idiotsky.