Vstříc nudnému roku

Začíná nový rok, nějak se tomuto zjištění není možné vyhnout. Na tomto místě ctěné čtenářstvo právem čeká, že toto zjištění bude náležitě analyzováno, do širšího kontextu zasazeno, bude „realizována prognóza“, vyvozeno poučení a vůbec provedeny veškeré pro danou příležitost vhodné prvky mentálních prostných. Takže. Nový rok. Budiž nám všem přáno, aby byl nudný – ovšem tím správným způsobem.

Často bývá v tenhle čas opakováno přání: Dejž, abys nežil ve vzrušujících časech. S přibývajícím věkem se stává snadnější se s ním ztotožnit. Vzrušující časy totiž mohou být na různý způsob hrozné (doba před třiceti lety je v tom ohledu výjimkou). Není nad pořádně nudnou dobu, chtělo by se říct.

Jeden si ji může představovat jako svého druhu idylu, čas, kdy všechno běží plus minus předvídatelným a patřičným způsobem, historie si vzala pauzu, nic pozoruhodného se neděje, a je možné se proto nerušeně věnovat tomu, co člověka skutečně zajímá, vychutnávat drobné radosti života a tak dále a tak podobně. Samozřejmě existuje ta horší a možná i častější varianta nudy – neměnné bezčasí, které si pamatují ti, kdo zažili normalizaci, nuda dusná a ubíjející, znehybňující.

Dá se jakž takž spolehnout, že ten příští český rok bude docela nudný, obava, že se společnost posune od ideálu nudy příjemné až povznášející k té destruktivní, je ale oprávněná. Nemluvě o tom, že pro nemálo lidí je ta současná nuda nudou před bouří, tušeným kataklyzmatem, pro někoho souvisejícím s krizí klimatickou, migrační nebo jinou. Naplněním jednoho z konkurujících si katastrofických scénářů, budících hrůzu, ale taky jistou perverzní naději, pokud na ně dojde, nuda už konečně ustane.

Nuda je potřebná, je to důležitá součást života, jak skvěle vylíčil Josif Brodskij ve známé řeči k absolventům univerzity v Dartmouthu. Nuda jako absence vjemů, vyprázdněný stav ducha člověka, který nemá čím se rozptýlit, musí tu nudu nějak přečkat. Stav, ze kterého se často něco zrodí, protože vyprázdněné nemusí zbýt nic jiného, než že něco vyplodí. Oči, které se venku nemají čeho chytit, se mohou obrátit dovnitř.

Téhle potenciálně očistné nudě se soudobý člověk může efektivně bránit, nahradit ji... nudou. Otupělostí cestovatele po informační dálnici, uživatele sociálních sítí, kterému se před očima rychle střídají primitivní vzruchy, které si vyžadují podobně zrychlenou, afektovanou reakci, předvídatelné a opakující se kombinace slov bez většího významu, které se slévají do nudného proudu, z nějž může být těžké vystoupit.

Riskovat tím, že člověk něco propásne nebo že by na něj spolutvůrci toho nudného štítu proti nudě mohli zapomenout, že by jeho domnělé umění sebeprezentace mohlo zůstat světu skryto. To radši se nechat tou těkající nudou rozežrat, třeba v iluzi, že je nějak rozptýlený, že se nenudí. Je to tak, čeká nás nudný rok. Kdo se v něm dokáže nudit nudou živých, přečká ho jakž takž ve zdraví.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Další články Ondřeje Štindla najdete zde.