Aktivismus a alibismus dusí Prahu

Praha má osmnáct mostů přes Vltavu. A skoro dva roky má vedení magistrátu černé na bílém, že polovina z nich je ve špatném až havarijním stavu. Pokud by měla Praha fungující vládu, už dávno by běžela jejich rekonstrukce. Zažíváme ale pravý opak. Loni v prosinci se zřítila frekventovaná Trojská lávka. Minulý pátek kvůli havarijnímu stavu skončil provoz na Libeňském mostě pro tramvaje a automobily. Podle radního Dolínka na tři až osm let!

Právě na mizerně odkomunikovaném uzavření Libeňského mostu je dobře vidět hloubka krize, ve které je dnes řízení metropole. Pánové Čižinský a Stropnický, kteří před dvěma roky Libeňský most „zachraňovali“, se dnes tváří, že nejsou součástí koalice a že za všechno může jen radní pro průšvihy Dolínek.

O špatném stavu Libeňského mostu ví město dlouhé roky. Po tisícileté povodni v roce 2002 začal magistrát připravovat jeho generální opravu. Tu se v roce 2006 podařilo dostat až do fáze vydání územního a stavebního povolení, které mimo jiné počítalo s rozšířením mostovky na 26 metrů. Omezení investičních výdajů vynucené hospodářskou krizí ale znamenalo stop stav i pro vytendrování dodavatelů. Soutěže se tak rozjely až v letech 2014 a 2015, a to s posvěcením rady i zastupitelstva hlavního města.

Právě v této době se ale do věci vkládají čerstvě zvolení radní Prahy 7 a v dubnu 2015 schvalují nesouhlasné stanovisko s plánovanou rekonstrukcí mostu a jeho rozšířením. Tváří odporu proti údajné „demolici“ se stávají aktivista a lidovecký starosta Prahy 7 Jan Čižinský a jeho místostarosta za Zelené Ondřej Mirovský, ke kterým se v průběhu roku 2015 přidal ještě Adam Scheinherr z iniciativy Libeňský most Nebourat, Nerozšiřovat. Výsledkem jejich nátlaku bylo úspěšné zastavení naplánované rekonstrukce v únoru 2016. Tím ale také jejich zájem o Libeňský most skončil. Žádné vlastní řešení pro jeho dlouhodobě bezpečný provoz nepředložili.

Najít původce obrovských problémů, které uzavření Libeňského mostu způsobuje nejen občanům přilehlých čtvrtí, tedy není příliš složité. Především je to zkažený plod nepolitiky Adriany Krnáčové, jejího podbízení bezbřehému městskému aktivismu a neschopnosti rozlišit mezi veřejným zájmem na fungující městské infrastruktuře a snahou nátlakových skupin o sebezviditelnění. A je to také výsledek „práce“ politických a občanských aktivistů. A důkaz, že jejich boj proti „starým pořádkům“ přináší jen nový nepořádek, nikoli nová řešení.

Je typické, že v mediálních a politických přestřelkách kolem Libeňského mostu chybí širší perspektiva, a především zájem o celkové potřeby hlavního města. Ve špatném až havarijním stavu jsou desítky dalších mostních konstrukcí. Považuji za nutné, aby před komunálními volbami uzavřely strany v pražském zastupitelstvu dohodu na celkovém a podrobném plánu jejich rekonstrukce a také na průběžném financování jejich údržby. Pokud se taková dohoda podaří i v otázce další městské infrastruktury, tím lépe. Takovou dohodu jsme připraveni podpořit a po volbách také dodržet.