Démonický Matěj Ruppert nejen o tom, kolik umí jazyků

Démonický Matěj Ruppert nejen o tom, kolik umí jazyků
Matěj Ruppert Foto: Jan Zatorsky
Domov

30 ROZHOVORŮ

Jiří Peňás

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i zpěvák Matěj Ruppert. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Se začátkem nouzového stavu začal zpěvák skupiny Monkey Business Matěj Ruppert nahrávat na sociální sítě krátká videa, denně jedno, jejich prostřednictvím dával v různých jazycích rady, jak bojovat s koronavirem. Člověk nemusel umět německy, italsky, španělsky, francouzsky a tak dále, aby pochopil, že v Ruppertově jazykovém projevu něco nehraje a že rodilý mluvčí by byl udiven, že své mateřštině nerozumí.

Jak to žánrově vymezit? Jsou to skeče? Nebo parodie? Gagy?

Já vlastně nevím přesně, jak tomu říkat. Na začátku jsem to nazval koronavirový kanál, protože opravdu jsem chtěl šířit osvětu a informace. Takže hned první díl byl o tom, že člověk má nosit roušku, no a aby to nebylo jen tak, tak jsem to namluvil jako německy. A potom jsem to zapakoval francouzsky a pokračovalo to dál. Ve třetím díle jsem španělsky apeloval, že máme udržovat hygienu, a ukazoval, jak si máme mýt ruce, když přijdeme do haciendy. Potom přišla na řadu angličtina, to jsem zase doporučoval duševní vyrovnanost… Další byla myslím italština, kde jsem italsky ukazoval, jak zpracovat zeleninu. Potom jsem přešel na méně známé jazyky.

A co že jste začal zrovna němčinou? Tedy... němčinou. Skutečných německých slov je tam tak deset procent.

Ale to je stejné i u ostatních jazyků, snad s výjimkou angličtiny, kterou nějak umím. A právě těch deseti slov se většina lidí chytne a identifikuje ten jazyk, i když ho neumí: třeba zimmer, ja, natürlich… Právě díky těm několika slovům se mi už několikrát podařilo překabátit pár lidí a přesvědčit je, že na ně mluvím plynně jejich vlastním jazykem, kterému oni ale nerozuměli. Jednou jsem takhle popletl německou tetičku mého kamaráda, ponoukl mě, ať na ni promluvím tou svou němčinou. Tak já jsem na ni spustil a ona chudák tak divně koukala a pak řekla německy: Já už těm mladým vůbec nerozumím… On je asi odněkud ze severu, ne? Tak jsem popletl německou tetičku.

Na vaší imitaci němčiny je pozoruhodné, že jste dodržel jejich přísnou německou větnou skladbu, aniž je jí rozumět.

To je na tom právě podstatné! Ono nestačí jen napodobit zvuk, intonaci a zvukomalbu, ale nutné je dodržovat slovosled, ten je, jak známo, v každém jazyce jiný. Takže aniž by ty promluvy dávaly smysl, tak přesto to musejí být syntakticky jakoby italské nebo španělské věty. A pak je ještě jedna věc, která mi pomáhá, a to ta, že v evropských jazycích je plno slov mezinárodních, především z latiny, které se přitom pokaždé jinak vysloví, třeba, já nevím, slovo „internacionální“: v každém jazyce tomu hned rozumíte, ale pokaždé to zní jinak. A taky u té nápodoby je naprosto důležité, abych věděl, co takzvaně říkám. Ona to není jen nějaká nahodilá změť zvuků a pazvuků, ale je to můj osobní překlad do jazyka, který přitom moc neovládám – nebo ho ovládám po svém. Takže když třeba španělsky popisuju, jak se mají mýt ruce, tak já to vlastně opravdu říkám ve vlastní formě španělštiny. No, je pravda, že jedna Španělka mi na Facebooku napsala, že tomu vůbec nerozumí…

Nezkrácený rozhovor bude s celým speciálem 30 rozhovorů k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Foto: 30 rozhovorů

 

Související články