Rusko přijalo nový program zbrojení. Odhaluje silné i slabé stránky jeho armády

V posledních týdnech se objevila řada podrobných informací o ruském programu zbrojení pro roky 2018–2027. Státní pokladna by měla v tomto období vydat na vývoj a produkci vojenské techniky asi 19 trilionů rublů, což je podstatně méně, než ozbrojené síly žádaly, byť vzhledem k ekonomickým potížím Ruska je to stále hodně. Zajímavější než samotná částka je ovšem to, co přesně by měl Kreml v tomto období nakupovat.

Zde připomeňme, že ruské státní programy zbrojení jsou rozpočítány vždycky na deset let, ale přijímají se každých pět let, aby se udržela jejich aktuálnost. Program pro roky 2011–2020 byl hodnocen jako první úspěšný v dějinách Ruska, byť do jeho realizace hodně nepříznivě zasáhl pokles cen ropy. Program na období 2016–2025 byl sice předběžně rozpracován, jenže sankce ze strany Západu i další okolnosti vedly k jeho odkládání, a proto se celá aktualizace posunula tak, že se hotová podoba začne realizovat až v příštím roce.

Oficiální prohlášení říkají, že nový program obsahuje dvě základní zadání. To první požaduje, aby byla vyvíjena řada zbraní nové generace, resp. zbraně využívající naprosto nové koncepce a principy, jež vycházejí z aktuálního technického pokroku. Druhé zadání pak říká, že je nutné udržovat sériovou výrobu stávajících a postupně modernizovaných typů techniky. Už samotný fakt, že druhý, zdánlivě zcela evidentní úkol je takto explicitně deklarován, však naznačuje, že si ruské vedení uvědomuje problémy v této oblasti.

Celkově lze říci, že ruský zbrojní průmysl disponuje obrovským technologickým potenciálem, který v některých ohledech patří na absolutní špičku, ale dlouhodobě má problémy s produkcí, resp. se zaváděním nových typů techniky do sériové výroby. Pořád totiž přetrvávají potíže, jež pramení z dědictví Sovětského svazu i „divokých“ 90. let. K tomu se nově připojily problémy, které jsou důsledkem dnešní mezinárodní situace.

Nejde jen o sankce ze strany Západu, ale rovněž přerušení dodávek součástí z Ukrajiny, což je citelné zejména pro stavbu lodí a výrobu helikoptér. Bez ukrajinských motorů se některé nové třídy plavidel patrně vůbec nedokončí a v dodávkách vrtulníků došlo ke značnému zpomalení. Rusko si hodlá zajistit náhradu samo, popř. za pomoci Číny, ale domácí výroba motorů nabíhá pomalu a čínské agregáty se ukazují jako nespolehlivé.

Kromě toho se trochu paradoxně projevuje fakt, že řada ruských zbraní přitahuje veliký zájem na světovém trhu, a to i u států, které dříve sázely převážně na západní techniku, jako je Egypt či Saúdská Arábie. Výrobní kapacity zbrojovek však mají svoje limity, které zkrátka nemohou postačovat pro domácí i zahraniční objednávky. Ruská armáda by asi měla mít přednost, jenže prodej zbraní je nesmírně důležitým zdrojem financí, z nichž se ostatně financuje i sama ruská armáda, takže se celá věc točí v začarovaném kruhu.

O tom, že Rusko skutečně potřebuje peníze, vypovídá též skutečnost, že souhlasilo s vývozem protiletadlových systémů S-400 Triumf do Turecka a Saúdské Arábie a také do Číny, která již získala i stíhací letouny Su-35. Přitom o obou těchto typech techniky se většinou mluvilo jako o něčem, co by se nikdy nemělo dostat do rukou Číny či spojenců Západu, protože by hrozilo, že dojde k prozrazení a okopírování citlivých technologií.

Dosti paradoxní je také fakt, že nejmenší část z oněch 19 trilionů rublů má získat složka, jíž se v ruském vojenském uvažování připisuje tradičně největší význam, a sice strategické raketové síly. Důvodem je fakt, že jejich přezbrojení na nové střely Topol-M a Jars již bylo z větší části provedeno, jenže i tak probíhají tři další velké projekty. Přesněji řečeno, donedávna probíhaly, neboť čerstvé zprávy říkají, že byl (znovu) pozastaven projekt vysoce kontroverzního systému balistických raket na železničních podvozcích Barguzin.

Vedle technických problémů a finanční nákladnosti se spekuluje i o tom, že by Barguzin mohl příliš provokovat Američany, kteří se hodně obávali staršího železničního raketového systému RT-23 Moloděc. Pokračuje vývoj lehké balistické střely RS-26 Ruběž (o které se někdy mluví i jako o snaze obejít Smlouvu o raketách středního doletu) a velmi těžké rakety RS-28 Sarmat, jež má nastoupit na místo typu R-36M, zvaného „Satan“.

Vojska vzdušně-kosmické obrany mají získat další systémy S-400 Triumf, ale patrně se znovu odsunuje zavedení komplexu nové generace S-500 Prometej, jenž by měl zajišťovat též ničení mezikontinentálních raket a družic. Kromě toho se pracuje na dalších systémech proti raketám i satelitům. Připravuje se rovněž nový protiletadlový komplex krátkého dosahu Standart, který se však patrně nedostane do služby před rokem 2030.

Zmíněný problém se sériovou výrobou se výrazně projevuje u pozemních sil. Někteří fandové nejspíš očekávali masivní nástup obrněných vozidel nové generace, jako je tank T-14 Armata, bojové vozidlo pěchoty Kurganěc-25 a kolový transportér Bumerang. Hovořilo se o tom, že se má zhotovit asi 2300 tanků Armata, avšak nový program znamená velké vystřízlivění, protože zbrojovka Uralvagonzavod nemá na takovou produkci kapacity. Nový tank navíc není zdaleka hotov a takřka jistě půjde o hodně drahou „hračku“.

Nynější plány pro příští dekádu proto zahrnují výrobu max. stovky či dvou stovek tanků T-14, které získají elitní jednotky ruské armády. Páteřním typem nadále zůstane T-90, který by měly doplňovat modernizované T-72 a T-80. Obdobná situace má panovat i u pěchotních obrněnců, jelikož na rozsáhlejší dodávky vozidel Kurganěc-25 si ruští motostřelci ještě řadu let počkají a musí dále spoléhat na omlazené typy BMP-2 a BMP-3.

V nápadně podobné situaci se ocitne letectvo, kde mají též v příští dekádě dominovat stávající stíhačky Su-27, Su-30SM a Su-35S, stíhací bombardéry Su-34 a bitevníky Su-25. Přestože má Rusko „v rukávu“ stíhačku 5. generace Su-57 PAK FA, podle aktuálního plánu se bude patrně pořizovat jen malý počet kusů pro zkoušky a výcvik. Velkosériová produkce začne až poté, co bude dokončen nový motor, což může trvat ještě několik let. Zpoždění zřejmě nabere i projekt futuristického strategického bombardéru PAK DA.

Letectvo má ale získávat modernizované bombardéry Tupolev Tu-160, Tu-95MS a Tu-22M3, jejichž schopnosti se mají výrazně rozšířit zejména v oblasti konvenčních úderů. Ostatně to se dá označit za jednu z „červených nití“, jež se táhne celým programem zbrojení. Ačkoliv pořád platí, že základem vojenské síly Ruska jsou strategická jaderná vojska, větší a větší význam si získávají konvenční odstrašující a úderné zbraně.

To lze dát do úzké souvislosti s použitím dálkových bombardérů a námořních lodí v Sýrii, kde se Rusku hodně osvědčily ze vzduchu i z plavidel odpalované střely s plochou dráhou letu. To se zákonitě odráží i v námořní kapitole nového programu zbrojení, kde se klade největší důraz na ponorky a malé hladinové lodě schopné nést řízené střely Kalibr. Tyto zbraně, které mohou udeřit na vzdálenost přes 2500 km, poskytují Rusku útočné kapacity na úrovni, jež se fakticky shoduje se slavnými americkými střelami Tomahawk.

Kromě podzvukových Kalibrů ale Rusko vyrábí a vyvíjí také střely mnohem rychlejší. Údajně již uskutečnilo úspěšnou zkoušku hypersonické rakety Cirkon, jež má dosahovat osminásobku rychlosti zvuku, tzn. přes 9000 km/h. Je nutno zdůraznit, že proti takovým zbraním dnes nemá efektivní obranu žádná země na světě, což je i důvod, proč na takových úderných prostředcích intenzivně pracují rovněž Američané a Číňané.

Rusko chce každopádně vsadit zejména na malé, ale velmi silně vyzbrojené hladinové lodě. Je navíc takřka jisté, že v rámci nového programu nebude postaveno hladinové plavidlo větší než fregata. Přestože program zbrojení poskytuje i prostředky na vývoj nových letadlových nosičů a vrtulníkových výsadkových lodí, jejich stavbu lze realisticky čekat až po roce 2025, takže se Rusko bude muset nadále spoléhat na stárnoucího Admirála Kuzněcova, byť toho čeká i velká modernizace, a dodávky nových stíhaček MiG-29K.

V rámci nového programu zbrojení se mají vyvíjet také ponorky nové generace, byť do služby vstoupí zřejmě až po roce 2030. Rusko hodlá vyvinout i novou ponorkovou balistickou raketu a pozoruhodný systém Skif, který počítá s raketami v pouzdrech na mořském dně. O existenci tohoto projektu se ví už několik let, a ačkoliv je o něm známo málo, budí velké debaty. Mohlo by se totiž jednat i o porušení smlouvy Seabed Arms Control Treaty z roku 1974, jež zakazuje rozmisťování jaderných zbraní na mořském dně.

Úřad Viktora Bondareva, někdejšího velitele ruského letectva a dnes člena Výboru pro obranu a bezpečnost ruského Federálního shromáždění, dokonce vydal prohlášení, z něhož vyplývalo, že se střely Sarmat, Cirkon a Skif již nacházejí ve výzbroji. Krátce poté ho stáhnul s tím, že se uvedené typy zbraní stále ještě vyvíjejí, ale ruská (a proruská) média již stihla publikovat řadu senzačních zpráv na bázi původní podoby prohlášení.

Nemělo by se pochybovat o technologickém potenciálu ruského průmyslu, avšak stejně tak by se nemělo zapomínat na jeho přetrvávající problémy. Příklady tanku Armata, letounu Su-57 či velkých plavidel ukazují, že od ambiciózního návrhu nebo působivého demonstrátoru je nutno urazit dlouhou, složitou a nákladnou cestu k sériové výrobě a praktické použitelnosti. To bude samozřejmě platit také pro novou generaci raket.

Na závěr se ještě vnucuje otázka, zda bylo ono prohlášení z úřadu Viktora Bondareva opravdu pouhým omylem, nebo zda byla původní (nepřesná) podoba publikována záměrně. Nemělo by se totiž zapomínat ani na fakt, že ve strategickém odstrašování hraje mimořádně důležitou roli i faktor psychologie. Prohlášení o zavedení nových a z velké části tajuplných raket, kterého se okamžitě chopí média, se nabízí jako snadný nástroj pro ohromení a znejistění „druhé strany“, který ostatně zapadá i do ruské (dez)informační strategie.