Jak zachránit demokracii před sociálními sítěmi

Na sociálních sítích se šíří a mají tam ohlas dezinformace, které mohou ohrožovat demokracii. Existuje sice svoboda projevu, ale neměla by se vztahovat na takové ideje, jejichž naplnění by prakticky znamenalo diskriminaci a vůbec plošný postih nějakých skupin lidí. Demokracie nemůže tolerovat nenávist, která se často opírá o vylhané argumenty, musí proti nim zakročit.

V posledních dnech zaznělo několik široce citovaných vyjádření v tomto smyslu: projev Sashy Barona Cohena před shromážděním Ligy proti hanobení, vystoupení Angely Merkelové v Bundestagu, podobnou obavu – podstatně méně rezolutní formou – formulovalo několik českých poslanců v dopise americkému Kongresu. Jistě se to zneklidnění dá pochopit. Nakonec i mnoho lidí jinak třeba rozdílných světonázorů se shodne na tom, že se s lidmi, se společností „něco“ děje, propadají se do víru hoaxů, nesmyslů, „silných názorů“ a permanentního pobouření, v němž se komunikace stává čím dál obtížnější a jednou třeba i nemožnou. Katalyzátorem toho procesu jsou – paradoxně – nástroje (sociální sítě), jež měly možnosti lidské komunikace rozšířit.

Pokud by ale ta ofenziva proti nenávisti měla mít formu důsledného promazávání obsahu sociálních sítí, aby z nich zmizela nenávist, mohlo by to přinést víc škody než užitku. Otevíralo by to pole různým účelovým definicím nenávisti, lži a vůbec ideologickému zneužívání. Problém je přitom jinde. „Fake news“ a další podobné jsou symptomem toho, jak jsou sociální sítě nastavené, k čemu jsou. Odstraňovat z nich za současných podmínek nenávistné řeči je jako snažit se nějak vylepšit déšť, aby tolik nepršel. Podoba sociálních sítí není definovaná tím, co na ně lidé vkládají; sítě si o určitý typ příspěvků říkají a dále je zviditelňují, nějak „pracují“ s psychikou uživatelů, v nichž povzbuzují spíš to horší. Jestli z nich ten či onen příspěvek po úředním zásahu zmizí, tuhle základní charakteristiku nijak nezmění. Bude dál roztáčet mašinu hysterie a instantního pobouření, předkládat lidem, z nichž velká část ve virtuálním světě tráví čas, děsivý a přepjatý obraz reálného světa a jejich bližních. Někoho může utvrzovat ve víře konspirace, jiné v esenciální zlo ideologických protivníků, u jiných otřásá vírou v lidstvo, sugeruje jim představu, že lidi, které potkává na ulicích, také žijí těmi pitomostmi, které se řeší na sítích.

Mluvíme-li tedy o destruktivním vlivu sociálních sítí, je snaha o postih těch či oněch stanovisek povrchní a vlastně nedůsledná. Co se ale v takové situaci dá dělat, aniž by došlo k narušení něčích práv? Těžko zachraňovat demokracii širokou restrikcí svobody projevu, když právě svoboda projevu je základní charakteristikou demokracie. To by bylo jako zachraňovat literaturu zákazem psaní. Dílčí odpověď se v textu pro prosincové číslo The Atlantic pokouší nastínit sociální psycholog Jonathan Haidt. Je to významný americký veřejný intelektuál, který do širšího povědomí vstoupil také fundovanou kritikou vytváření „bezpečných prostorů“ a vyhýbání se potenciálně zneklidňující látce na amerických univerzitách a také snahou prosazovat v univerzitním prostředí názorovou pluralitu. Haidt v textu připomíná, že sociální sítě se do současné podoby také nějak vyvíjely a některé proměny výrazně posílily jejich destruktivní charakter – zavedení „lajků“ na Facebooku, bleskového retweetování pomocí jednoho tlačítka na Twitteru (to napomáhá bleskovému šíření článků, z nichž uživatelé čtou jenom titulky), nastavení algoritmů tak, aby se nahoru v proudu statusů dostávaly ty příspěvky, které provokují nejvíc reakcí. Všechno to má dalekosáhlé následky: média se spoléhají na „klikací“ titulky, schopné generovat patřičné pobouření, nahoru se dostávají politici vyrostlí z virtuálního světa, a proto také hysteričtí, nekonzistentní, egomanští a přecitlivělí.

Haidt připomíná, že v základu anglosaské demokracie je také uvědomění si, že člověk je nedokonalá bytost, která trpí destruktivními sklony, proto v demokratickém systému existují různá omezení moci, byť je demokraticky ustavená, a další pojistky proti jejímu zneužívání. Sociální sítě žádné „brzdy“ nemají, naopak tlačí uživatele k tomu, aby se chovali co „nejodbržděněji“. Haidt navrhuje tři – jistě dílčí – kroky, které by pomohly situaci zlepšit. Oslabit vnímání sociálních sítí jako závodu v sebeprezentaci, což podrývá možnost normální komunikace, vede uživatele k tomu, aby se chovali (třeba v debatě), jako kdyby stáli před velkým publikem, z nějž se snaží vydojit co největší aplaus. Podle Haidta by tomu napomohlo nějaké zneviditelní počtu lajků a sdílení pod statusy, které by pak byly čtenáři posuzovány podle jejich meritu, ne podle toho, jaký vzbudily zájem. Dalším krokem je snížení dosahu různých falešných účtů, které jsou používány pro propagandu a manipulaci – šíří se přes ně propagandistický obsah, vytvářejí dojem, že nějaký názor má širokou podporu, a podobně. Haidt je stoupencem toho, aby účty na sítích nebyly anonymní (to neznamená, že by nebylo možné vystupovat pod přezdívkami, osobní údaje by byly potřeba jen pro registraci, ostatním uživatelům by nemusely být nutně přístupné). Za každým účtem by byla dohledatelná reálná osoba. A možná nejdůsažnější je třetí Haidtův návrh – zavedení kroku navíc při zveřejňování nějakého obsahu nebo komentáře. Haidt navrhuje, aby se tak stalo při šíření obsahu, který by algoritmus sítě identifikoval jako kontroverzní, možná by se to ovšem dalo zavést univerzálně. Dřív, než člověk něco zveřejnění, třeba urážlivý komentář v nějaké debatě, musel by odpovědět na otázku, jestli skutečně chce zveřejnit právě tohle. Vlastně by šlo o obdobu počítání do deseti ve chvíli, kdy je člověk vytočený. To docela funguje. A asi každý, kdo se kdy účastnil nějakého sporu na sítích, má bolavou vzpomínku na situaci, kdy do těch deseti počítat měl, protože by si tak třeba odpustil ztrapňující výlev, který ve virtuálním světě bude strašit ještě dlouho poté, co on sám tu už nebude.