Písničkář Dobeš musel pryč z Ostravy, městu prý dělal ostudu
Písničkář Pavel Dobeš
NOVÉ
REPROFOTO: ČT24
Existuje jen několik umělců, kteří se zasloužili o proslavení ostravského dialektu. Mezi nejvýznamnější patří bezesporu Jaromír Nohavica, stále utajený autor knižního hitu Ostravak Ostravski a zcela určitě písničkář Pavel Dobeš. Právě on jako jeden z prvních „ostravštinu“ ve své době proslavil po celé zemi. Přesto musel umělec, který 22. března slaví 70. narozeniny, město v 80. letech po nátlaku komunistických struktur opustit. Prý svými písněmi Ostravě dělal ostudu. Odešel. Našel nový domov, múzy i inspiraci.
Dnes patří Dobeš mezi nejznámější české písničkáře. Některé jeho písně zlidověly. Například skladby Jarmila či Něco o lásce se staly kultovními hity, bez kterých se obejde jen málokterá sešlost s kytarou.
První část dětství strávil v podhůří Beskyd. Už v deseti letech se ale s rodiči přestěhoval do rychle rostoucí Ostravy. V kopcích hlíny mezi stavbami paneláků si s kamarády stavěl bunkry. V zimě s nimi hrál hokej na kluzišti, které tátové vyrobili z lešeňových desek. Na ledě se s hokejkou v ruce potkával například i s budoucím hokejovým reprezentantem, olympijským medailistou a hokejovou legendou Františkem Černíkem. „Moc jsme jej ale neměli rádi. Rychleji bruslil a vždycky nás obral o puk,“ vzpomínal s úsměvem na talentovaného kamaráda Dobeš v rozhovoru s ČTK.
Když s příchodem jara hokejky odložili, do rukou vzali kytary, začala se rodit folková hvězda Pavla Dobeše. I když nejprve tíhnul k tvrdší hudbě. U bigbítu ale nevydržel. „Vyžadoval investice, nové zesilovače či stříbrné mikrofony AKG. Já na to neměl. Naši rodiče neměli ani tolik peněz, ani tolik zahraničních styků,“ vysvětlil. Postupně se proto začal věnovat country hudbě a folku. Folkař se z něj stal oficiálně v roce 1983, když vystoupil s písněmi Jarmila či Krtci na festivalu Folkový kolotoč.
Raná tvorba je spojovaná hlavně s Ostravou. I díky ostravštině a přízvuku. „Chodil jsem do školy v Porubě. Elektrikářem jsem se vyučil v NHKG (pozn. – Nová huť Klementa Gottwalda, dnešní ArcelorMittal) a po vojně pracoval tamtéž, v závodě Vysokých pecí. Za tu dobu jsem zaslechl i na vlastní kůži zažil mnoho lidských příběhů. A malé zrníčko z nich jsem pak napsal do svých písniček. Nejdůležitějším faktorem byl ale jazyk, který jsem používal. Lidé v ostatních krajích republiky z toho šíleli nadšením a ostravština se pak stala téměř druhým úředním jazykem. A moje jméno slavným,“ řekl Dobeš.
Přesto ostravská hvězda Pavla Dobeše nemohla svítit navěky. Komunistickým představitelům se znelíbil. Dodnes tvrdí, že kdyby nemusel, Ostravu by v roce 1985 nikdy neopustil. „Z hodin fyziky víme, že těleso setrvává v klidu nebo pohybu rovnoměrně přímočarém, dokud není vnějšími silami přinuceno tento stav změnit. To platí i o lidech. Nikdo by se neodstěhoval ze svého města, kdyby nemusel,“ řekl.
Tou vnější silou bylo v jeho případě tehdejší vedení kraje. „Prý jsem dělal svými písničkami Ostravě ostudu po celé republice. Nebyl tam nikdo, kdo by se mě zastal. Kamarádi, aby mě nemuseli potkat na ulici, přecházeli na druhý chodník,“ popsal Dobeš obtížnou životní situaci. „Jedné dámě z Hradce Králové jsem říkal do telefonu, že zaměstnání mám jen do konce roku a že nevím, co budu dělat pak. Řekla, abych přijel. Tak jsem jel. To byl prosinec roku 1985,“ doplnil.
Harmoniku i ostravštinu pak nechal Ostravě
Připouští, že opuštěním Ostravy a odchodem do Hradce Králové ztratil část své inspirace. Přestal skládat v ostravštině a už nehrál ani na akordeon. „Jak harmoniku, tak i ostravštinu jsem ponechal Ostravě, tam, kam patří,“ řekl. Inspiraci pak dokonce hledal i v Americe. „Ale všude, kde je život, je i inspirace. Moje první písnička v novém působišti byla Kostelíček a hraje se dodnes. Je však pravda, že jsem pak už o ostravštinu jazykem nezavadil. Zbyl mi jen přízvuk,“ řekl.
Za svou kariéru složil stovku písní. „A pokud se z nich jedna nebo dvě hrají, tak to považuji za velký úspěch,“ řekl. Za svým životem se v době oslav kulatin příliš ohlížet nechce. Ani hodnotit chyby či úspěchy. „Moudří mužové vědí, že kdyby dostali novou příležitost, udělali by stejné chyby, ne-li horší! Takže jsem rád za to, co bylo,“ dodal.
Šedesátiny slavil otec devíti dětí ve velkém stylu v Lucerně s významnými hosty z řad hudebních kolegů. Letos nic takového nechystá. A na to se taky těší. „Žádné povinnosti, žádné nervy. To budou kulatiny. Navíc ten koncert z roku 2009 bych stejně nepřekonal,“ řekl.
Poslední CD vydal v roce 2012 a zatím to nevypadá, že by se sbírka měla rozšířit. „Plné tašky materiálu mám, po zemi se to válí, ale nemám čas to dopsat. Pořád jsou důležitější věci, které musí občan řešit přednostně. Jak by k tomu ten stát přišel, kdybych se místo jemu věnoval písničkám,“ poznamenal.
Stejně jako někteří jiní umělci, například Karel Gott, se v mládí vyučil elektrikářem. Při rozhovoru proto nemohla nepadnout otázka, zda v tom známý písničkář nevidí symbolické znamení. „To bych byl velmi poctěn, ale nevidím,“ odpověděl skromně.
