Režisérka, která se vymyká. Zlatý glóbus pro Zemi nomádů

Zlaté glóby a především jejich organizátor – značně pofiderní Hollywoodská asociace zahraničních korespondentů (HFPA) – nemají zrovna skvělou pověst. Letos se jim sice vytýkal především obligátní nedostatek diverzity, dlouhodobě ale způsob jejich fungování budí spíš podezření ze „staré dobré“ korupce. V historii ceny včetně té nedávné se dají najít příklady velice suspektních nominací. Letošní ceremonie navíc probíhala on-line, což se neobešlo bez menších i větších trapasů, čísla sledovanosti byla katastrofální. I tak byla ale v jednom ohledu označována za historickou v pozitivním smyslu: cenu pro nejlepší drama získal film Země nomádů americké režisérky čínského původu Chloé Zhao, umělkyně dostala i glóbus za nejlepší režii.

V referování o jejím úspěchu převládalo momentálně určující hledisko identity. Spíš než to, že nějakou cenu získala Chloé Zhao, se zdůrazňovalo, že laureátkou se stala teprve druhá režisérka a vůbec první autorka asijskoamerického původu. Zhao jako umělkyně byla tedy – opět v duchu převládající intelektuální módy – redukována na svoje pohlaví a barvu kůže, byla prezentována především jako zástupkyně nějaké tímto způsobem vymezené skupiny.

Právě v jejím případě to je ale docela paradoxní. Filmy Chloé Zhao totiž nenaplňují představy soudobých identitářů o tom, co by příslušníci menšin měli točit. Je to také jeden z důvodů, proč jsou zajímavé (jistě ne ten nejdůležitější). Dokonce by se dalo říct, že její dílo popírá ideologická měřítka, která na filmové umění dnes přikládá vlivná část kritiky a která ochotně přijímá i filmový průmysl a jeho instituce. Chloé Zhao je sice příslušnice menšiny, její filmy ovšem vůbec neodpovídají zpolitizované představě, jak a o čem mají lidé náležející k nějaké menšině točit.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.