2 komentář

Začíná konkurz EU. Patnáct států se prohlásilo za věřitele

komentář

Slavný Big Ben jedenáctkrát zazvonil a Velká Británie přestala být členským státem EU. Je pravda, že dalo dost práce symbolickou akci zorganizovat. Slavný zvon nešlo použít, protože se příslušná věž ve Westminsteru opravuje, a tak byl jeho hlas vysílán virtuálně v Downing Street. Mohlo vadit i to, že zvonil jedenáctkrát, tedy hodinu před půlnocí na první únor, kdy Británie sdružení evropských států či evropský superstát opustila. Nešlo to však jinak, protože v Bruselu je půlnoc o hodinu dříve. Přesto byl hlas Big Benu dost výmluvný. Britové, alespoň značná část z nich, se mohli radovat. Ovšem občané zbylých států EU mohou přemítat, jestli Big Ben někomu nezvonil hranu a jestli tím někým není sama Evropská unie.

Tento pocit frustrace je přirozený u každého, kdo dostal košem, zároveň byl mocně posílen poselstvím, které do Bruselu poslalo hned v sobotu prvního února patnáct států z městečka Beja na jihu Portugalska. Šlo vesměs o země, které patří k největším příjemcům tzv. evropských dotací, konkrétně o dvanáct zemí, které vstoupily do EU v letech 2004 a 2007, spolu s nimi o tři státy se starším členstvím, které si však na dotace o to víc zvykly. Navíc v nich v této chvíli vládne radikální levice, někdy ve spojení se sociálními demokraty, tedy Španělsko, Portugalsko a Řecko. Sešli jsme se první den po brexitu, abychom deklarovali, že místo dalšího štěpení nabízíme soudržnost, zhruba těmito slovy objasnil smysl schůzky portugalský premiér António Costa. Věcným obsahem deklarace je ovšem žádost, aby Brusel nesnížil o 37 miliard eur částku, kterou chce v příštích sedmi letech dotovat chudší země a kterou chtěl škrtnout, protože tyto peníze už z Londýna nepřijdou.

Chudý podle směrnice

Byrokrati v čele bruselských institucí mohou na tento nátlak slyšet. Dlouhodobě přece chápou, že podplácet vládce východoevropských zemí se v zájmu další existence Unie a jejího aparátu vyplácí. Ovšem daňoví poplatníci, kteří byli schůzkou v Portugalsku vyzváni, ať doplatí namísto Britů, si logicky mohou říci, že britská cesta za okraj EU má srozumitelný ekonomický smysl.

Brexit uvítali občané ostrovního království rozpornými reakcemi, nepochybně však většina cítí ulehčení. Zaměstnanci s nižší kvalifikací trpěli tím, že jejich místa masově obsazovali pracovníci z Polska, Litvy, Rumunska a dalších východních členských států, nadále nebude nutné diskutovat o tom, že nezaměstnaný občan z jakékoli východoevropské země má nárok na stejné sociální dávky jako britský občan, který do systému přispíval desetiletí. Především ovšem každý porozuměl heslu, podle kterého brexit umožní okamžitě přidat 350 milionů liber ročně na místní zdravotnictví, které se potácí v problémech. Kritici tvrdí, že nejde o přesná data, přesně však vystihují, o co jde.

Britové dilema už vyřešili, ovšem portugalská schůzka tuto otázku aktualizovala v dalších zemích, jejichž občané mají podle východo- a jihoevropských vůdců za jejich další účast v projektu připlatit. Proč by měli občané zemí na severozápadě Evropy namísto drahých léků pro své pacienty a důchodů pro své rodiče posílat stále víc peněz na východ pod nevěrohodnou záminkou, že tam žijí chudáci? Stále častěji se mluví o tom, že peníze z evropských fondů inkasují na východě oligarchové, kteří s jejich pomocí budují nebývalou politickou a ekonomickou moc. Jak chudé je například Česko, které má podle Forbesu stejný počet dolarových miliardářů jako Rakousko, Dánsko nebo Švédsko a se kterým v tomto ohledu nemůže soutěžit Nizozemsko, Belgie nebo Finsko? Nemluvě o tom, že v osobách politiků požadujících vyšší evropské dotace se nejen v českém případě prezentují ti, kdo sami dotace berou, případně je přeposílají svým klientům.

Kdo příště řekne dost

Důvod pro podporu východní Evropy se ještě hledá v tom, že bohatší země západu a zvláště Německo využívají v nových členských státech lacinou pracovní sílu, případně ji dovážejí do svých vlastních hůře placených sektorů. Tato úvaha však nemusí přesvědčit daňové poplatníky nebo odboráře třeba ve Švédsku a v Nizozemsku, jako nepřesvědčila Brity. Evropská myšlenka krachuje – a proč by měli občané států označovaných tradičně za „plátce“ bez komentáře sledovat, jak někdo jiný rozebírá konkurzní podstatu?

Evropská unie vznikla a byla rozšířena jako ambiciózní projekt, který měl zajistit prosperitu a překonat nacionální nevraživost mezi státy. Dlouho měla úspěch. Využitím vyděračské páky, kterou používají nacionalisté východní Evropy a socialisté z evropského jihu, však může naopak napětí a konflikty na starém kontinentu zvětšit. Brexit připomněl, že takový tlak EU nepřežije.

Další texty Petra Holuba čtěte zde.

 

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Tištěný Týdeník Echo věnuje velkou pozornost politickým a společenským událostem, historii, literatuře, filmu a kultuře obecně.

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
komentátor

Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.

Názory Více

Online zprávy Více