1 Vyzbrojování tureckého vojska

Turecká hra o ruské rakety a americké stíhačky

Témata: , , ,

Již tak výrazně pošramocené vztahy mezi Západem a Tureckem se dále komplikují. Americký Kongres schválil odložení dodávek letadel F-35 do Turecka a prezident Trump pohrozil, že na muslimskou velmoc uvalí sankce, jestliže nebude propuštěn uvězněný americký duchovní. Od prezidenta Erdogana záhy přišla odpověď. Turecko pastora nepropustí, žádá své stíhačky F-35 podle původního harmonogramu a v případě nedodržení sáhne k arbitráži. A samozřejmě chce pokračovat rovněž ve zbrojním kontraktu s Ruskem.

Americká média se široce věnují kauze pastora Andrewa Brunsona, který je v Turecku vězněn kvůli (údajným) kontaktům s hnutím Fethullaha Gülena a s kurdskou stranou PKK, tedy podle tamních úřadů s „teroristy“. Ačkoli jistě jde o dramatický lidský příběh, který leccos vypovídá o poměrech v Turecku, primárním kamenem úrazu ve vztazích obou států je to, že Turci chtějí americké stíhačky F-35 i ruské raketové systémy S-400.

Právě tato kombinace ale budí v USA a dalších státech NATO značné znepokojení. Nejčastěji se argumentuje tím, že protivzdušný systém z Ruska nebude možné integrovat do alianční sítě protivzdušné obrany. Ve skutečnosti by to patrně šlo, avšak to je paradoxně ještě větší hrozba, protože existují obavy, že prostřednictvím „čtyřstovek“ by Rusko mohlo získat informace, jež by pro jeho válečné plánovače měly cenu zlata.

A jestliže se k tomu připočítá fakt, že turecké letectvo má získat stroje F-35 Lightning II, vzniká další obrovský problém. Turecké systémy S-400 by pochopitelně viděly „pětatřicítky“, a proto by „znaly“ jejich přesné radiolokační charakteristiky i schopnosti elektronického boje. Supermoderní letoun, jenž z velké části sází právě na obtížnou zjistitelnost a elektronický boj, by se v podstatě „svléknul donaha“ před nejlepší ruskou protiletadlovou zbraní. Jak říká jedno ironické americké úsloví: What could possibly go wrong?

Celá záležitost má však podstatně delší historii, než se zdá. Plán koupit ruské S-400 není první příklad turecké „nevěry“ Alianci v oblasti zbraní. Už v 90. letech Turecko koupilo od Moskvy obrněné transportéry, dopravní vrtulníky či protitankové řízené rakety, ale žádný z těchto typů neměl strategický význam a Turecko pod sekulární vládou pořád platilo za velmi spolehlivého partnera. V té době proto ještě napětí nevzniklo.

Turecko však tehdy navázalo styky i s Čínou, od níž získalo technologii balistických raket. Na tomto základě poté vyrobilo domácí střelu J-600T Yildirim, jejíž nejvýkonnější podoba nabízí dosah až 600 km. Státy NATO srovnatelné technologie neměly či nenabízely a Turecko pořád platilo za spojence, takže s tím opět nevznikl žádný závažnější problém, ačkoliv už se objevila mírně zdvižená obočí a začaly se klást nenápadné otázky.

Od roku 2002 nabrala turecká politika velký obrat díky straně AKP, která začala zemi zřetelně směřovat jednak k islamismu, jednak k imperiální osmanské minulosti. Objevily se i varovné signály ve vojenské oblasti, z nichž prvním bylo to, že do výběrového řízení na nový komplex protivzdušné obrany byly přizvány i firmy z Ruska a Číny. Původně se očekával souboj pouze mezi americkým MIM-104 Patriot a evropským systémem SAMP/T čili Aster-30, avšak vedle nich se záhy postavil také ruský S-300 a čínský HQ-9.

Pokud někdo soudil, že jde jen o „křoví“ či pokus Turecka ukázat asertivitu, zmýlil se. Mnoho zdrojů naznačovalo, že se Ankara ve finále hodlá rozhodovat právě mezi nabídkami Moskvy a Pekingu, a to kvůli nižší ceně a lepším možnostem transferu technologií. Co se přesně stalo, je pořád poněkud sporné. Podle části zpráv Turci v roce 2013 skutečně vybrali typ HQ-9 a mimo dosah kamer se rozhořel ostrý spor s NATO, načež Ankara ustoupila, jenže podle jiných Turci k finálnímu rozhodnutí o vítězi nikdy nedospěli.

Jisté je, že Ankara v roce 2015 oficiálně oznámila, že celé výběrové řízení ruší a hodlá vyvíjet vlastní protiletadlový a protiraketový systém. Na něco podobného jsou ovšem potřeba vyspělé technologie, jež mocnost na Bosporu dosud evidentně nemá, takže se celá věc vrátila do bodu, z něhož vyšla. A aby toho nebylo málo, hodně se proměnila také situace na mezinárodní scéně všeobecně a na Blízkém a Středním východě konkrétně.

Připomeňme, že 24. listopadu 2015 sestřelila turecká stíhačka F-16 ruský bombardér Su-24M. Vztahy obou mocností (které byly už dříve příležitostně dost problémové) padly na bod mrazu a média spekulovala o další rusko-turecké válce. První polovinu roku 2016 plnilo napětí, které se odráželo i v celém NATO. Padala obvinění, že turecký ocas jaksi vrtí aliančním psem, respektive že „sultán“ Erdogan využívá členství Turecka v NATO jen jako oportunistický „štít“ pro svou imperiální politiku a tlačí Alianci do války s Ruskem.

Navzdory napětí, které (nezávisle na Turecku) existovalo mezi NATO a Moskvou, však nikdo nejevil zájem účastnit se této turecké hry. Vztahy se začaly dále komplikovat v červenci 2016, když v Turecku proběhl (údajný) pokus o puč. Ať již to bylo s jeho pozadím jakkoli, nesporné je, že Erdogan jej pak využil k potlačení opozice a upevnění svých pozic. A jelikož Západ měl k těmto krokům (ne neoprávněné) připomínky, dospěl „sultán“ k závěru, že prospěch mu kyne jinde, a rozhodl se pro napravení vztahů s „carem“.

V srpnu 2016 se tak dostavilo velké usmíření Ankary a Moskvy. Komentáře na Západě sahaly od uštěpačných ve stylu „ti dva se hledali, až se našli“ až po varování, že takhle možná vzniká vážný problém. Obě velmoci začaly (ještě společně s Íránem) hledat shodu na řešení konfliktu v Sýrii, jímž by „vyšachovaly“ Američany, a v únoru 2017 přišly i oficiální zprávy, že Ankara a Moskva jednají o dodávkách kompletů S-400 Triumf.

Navzdory varováním z NATO jednání pokračovala a v září 2017 byl podepsán kontrakt, který se týká čtyř komplexů za 2,5 miliardy dolarů. První dodávky by mohly proběhnout snad již do konce roku 2019, ale Turecko se nechce spokojit s pouhým nákupem. Požaduje technologické transfery a podíl na produkci „čtyřstovek“. V tomto už ale Kreml hodně váhá a přímo v Rusku se žádost Turků velmi kritizuje. Mnozí ruští politici a analytici odmítají akceptovat, že by člen NATO získal technologie jednoho z „klenotů“ ruského arzenálu.

Nelibost ale samozřejmě vyjadřují i členové NATO. Na argument Turecka, že suverénní země může kupovat zbraně, od koho chce, následovala mnohoznačná odpověď, že to je jistě pravda, jenže suverénní země poté musí sama nést následky svých rozhodnutí. A záhy bylo zřejmé, co konkrétně to znamená, protože se začalo otevřeně mluvit o tom, zda by Turecko (vzhledem ke svému chování) mělo získat supermoderní stíhačky F-35.

Erdogan se zřejmě domníval, že jde jen o plané řeči. Ostatně v červnu 2018 proběhlo oficiální předání prvního tureckého F-35. Zároveň s tím ovšem (naneštěstí pro Ankaru) americký Senát odhlasoval zablokování dodávek, přestože turečtí piloti již zahájili výcvik. Onen první kus byl sice formálně dodán, fyzicky je však pořád v USA. A v červenci celý Kongres v rámci zákona o obraně (National Defense Authorization Act) odhlasoval rozhodnutí, že dodávky strojů F-35 do Turecka mají být minimálně o 90 dnů odloženy.

Během této lhůty má americký ministr obrany James Mattis předložit zprávu, která popíše, jak může interakce „pětatřicítek“ a „čtyřstovek“ ohrožovat USA a co by způsobilo nedodání F-35. Sám Mattis už totiž varoval, že by došlo ke zpoždění produkce všech letounů, jelikož Turecko není jen odběratel „Blesků“, nýbrž i důležitý subdodavatel. Deset tamních firem dodává prvky konstrukce trupu F-35 pro všechny koncové uživatele.

Explicitní dočasnost zablokování dodávek představuje evidentní pobídku pro Turecko, což má také další rovinu v podobě oficiální nabídky systémů Patriot PAC-3. Alternativní variantou by mohl být evropský systém SAMP/T, Turecko však tvrdí, že americká a evropská varianta mají z jeho pohledu vadu v podobě žádného či omezeného transferu technologií. Evropské státy ale říkají, že by technologie svého kompletu poskytly.

Zatím ale neexistuje náznak, že by Turci chtěli ustoupit od záměru pořídit si S-400, a dokonce se objevily zprávy o jejich zájmu o program výkonnějšího systému S-500 Prometej, ale Rusko tento návrh odmítlo. Opět se však ukazuje, že Ankara chce kupovat hlavně technologie, jež by přinesly impulz jejímu ambicióznímu zbrojnímu průmyslu. Na světovém trhu již Turecko dost dobře boduje coby dodavatel levné techniky pro nenáročné (a často i kontroverzní) zákazníky, nepochybně však chce dosáhnout ještě lepších pozic.

Tady ale mohou ambice „sultána“ narazit, protože ochota Ruska má své meze. Moskva se sice nebrání samotnému prodeji S-400, jenž znamená obrovský finanční zisk, působivou reklamu a v neposlední řadě podnícení sporů v rámci Aliance (a je docela možné, že Kreml s kontraktem souhlasil především kvůli tomu), avšak transfer skutečně klíčových technologií je něco jiného. A to nikoli primárně proto, že Turecko je členem NATO.

Rusku sice jistě vyhovuje napětí v Alianci, ovšem stejně jisté je, že v dlouhodobém měřítku se nedá spoléhat na udržení partnerství Moskva–Ankara. V současnosti jde o zcela pragmatickou, respektive oportunistickou spolupráci, jenže z geopolitického hlediska představují Rusko a Turecko evidentní soupeře na Kavkazu, ve Střední Asii a na Středním východě. Paralela s oboustranně vypočítavým vztahem Ruska a Číny se zde přímo nabízí.

Shodou okolností před několika dny dorazily první objednané komplexy S-400 do Číny, ale je velkou otázkou, co přesně ČLR dostala. Je prakticky jisté, že Rusko dodalo hodně „osekanou“ exportní podobu, jež má jenom omezené výkony a postrádá některé klíčové technologie, například zařízení k překonávání elektronického rušení. Moskva totiž samozřejmě nijak nestojí o to, aby své „rodinné stříbro“ předala zemi, která by ho patrně okamžitě okopírovala. Lze očekávat, že podobný postup bude použit i v případě Turecka.

Putinovo Rusko už nehodlá opakovat chyby z Jelcinových časů, kdy se ty nejlepší technologie prodávaly i zemím, z nichž se následně stala přinejmenším tržní konkurence (ostatně zmíněný čínský komplex HQ-9 je nelicenční derivát S-300), ne-li bezpečnostní hrozba. Čína a Turecko se v tomto z ruského pohledu řadí do stejné kategorie. Moc pravděpodobně tedy nevypadá ani alternativa, o níž část média spekulovala nedávno a podle níž by Turci místo amerických F-35 mohli sáhnout po nových ruských stíhačkách Suchoj Su-57.

Zdá se, že se velmoc na Bosporu dostává kvůli svým neskrývaným ambicím do dost ošemetné situace, jelikož na Západě rostou pochybnosti o rozumnosti další kooperace s Tureckem. Týká se to především Francie a Německa (to již například odmítlo provést modernizaci tanků Leopard 2 turecké armády, jež utrpěla citelné ztráty na severu Sýrie), kdežto Velká Británie, Itálie i USA zřejmě pořád doufají, že se „sultánem“ ještě může být řeč.

Britské a italské firmy se společně s tureckými podílejí na několika zbrojních programech, mj. na bitevním vrtulníku T129 ATAK nebo stíhačce TF-X. Američané nedávno obnovili nabídku systémů Patriot, když Turci ustoupí od záměru koupit S-400, což je evidentně rozhodnutí ryze politické, respektive striktně pragmatické povahy. Každopádně je vidět, že americká politická scéna je ve vztahu k Turecku pozoruhodně rozpolcená.

Donald Trump pronesl několik poznámek, z nichž vyplývá, že mu asi dost imponuje rozhodný a energický styl, jímž „strongman“ Erdogan řídí Turecko. Stejně tak lze soudit, že Amerika by si chtěla uchovat tureckého prezidenta jako „svého darebáka“ (původní variantu tohoto úsloví, kde se hovoří o potomkovi prostitutky, si laskavý čtenář určitě doplní sám), ale zároveň zbývá již jen malá trpělivost s postupy Turecka, jež sleduje na Středním východě vlastní mocenskou agendu, která na zájmy Západu nebere takřka žádný ohled.

Americký Kongres dal jednoznačně najevo, že za stávající situace odmítá dodávky strojů F-35 do Turecka, ale tříměsíční lhůta nabízí také prostor pro jednání. Samozřejmě záleží na tom, co zjistí zpráva ministra Mattise, jenže určený čas by mohli využít i Turci na přehodnocení svých nákupních plánů. Každopádně to však vypadá, že důmyslný „tah čtyřstovkou“ na geopolitické šachovnici přinesl rozhodně největší zisky Moskvě.

Z nového čísla Podzim populistů. Blíží se předčasné volby do rakouského parlamentu

Echo týdne: Drak, babička a televize ● Komentář: Co znamená vypuštění strnada ● Recenze: Zachovej nám...? ● Rozhovor: Tarantinovo rekviem za Hollywood

V nerovném zápase s kultem lidstva Za úsilím převychovat společnost se skrývá agrese
V Číně už se Velký bratr stal skutečností O Orwellovi v praxi s expertem na Čínu Erpingem Zhangem

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.