Světové velmoci na hraně

Týdeník Echo - esej

Světové velmoci na hraněNOVÉ 3
Komentáře
Lukáš Visingr
Sdílet:

Americká armáda posiluje přítomnost v Evropě, zatímco v Pacifiku má americké námořnictvo úkol čelit rostoucí moci Číny. Vedle toho se USA a Peking dostaly do nefalšované „obchodní války“ a padají mezi nimi nebývale ostrá slova. V Evropě se naopak množí varování, že by se mohlo opět vystupňovat napětí mezi Západem a Ruskem. Toto „přetlačování“ velmocí trochu připomíná situaci, jež existovala na počátku 20. století, a tudíž rostou obavy, že (podobně jako tehdy) může propuknout další ozbrojený konflikt.

Proti tomu by se dal vznést argument, že lidstvo se snad poučilo a že vůdci velmocí podobnou eskalaci nedopustí, jenže velmi podobná slova zněla také v letech 1914 a 1939. Bohužel nelze spoléhat na to, že by se lidstvo jakkoli poučilo, respektive že poučení vydrží dost dlouho, jelikož se dá nalézt velice jasný vzorec „výměny generací“. Kdykoli totiž odcházejí na onen svět poslední veteráni poslední velké války, je nutno zpozornět.

V posledních několika stoletích spolehlivě platí, že každých asi 80 až 90 let zasáhne svět nová „vlna“ válek či revolucí, jež způsobí zásadní změny mocenského uspořádání. Bylo to například ke konci 18. století, kdy proběhly revoluce v Americe a ve Francii, a potom znovu v polovině 19. století, kdy se odehrálo „jaro národů“ a občanská válka v USA. Dosud poslední „vlnu“ tvořily obě světové války v první polovině 20. století. Ano, počítáte správně, další takové turbulentní období by vycházelo právě na nejbližší budoucnost.

America First

Každopádně vše nasvědčuje tomu, že se vrací schéma, jež se v angličtině nazývá „great power competition“, tedy soupeření velmocí. Mluví se i o „nové studené válce“, řada odborníků však konkrétně tento pojem zpochybňuje a tvrdí, že studená válka dvou mocenských bloků byla do značné míry specifickým fenoménem kvůli primárně ideologické motivaci. Současné velmoci netouží šířit po světě jakoukoli „spasitelskou“ ideologii, nýbrž se řídí konkrétně definovanými mocenskými, respektive převážně materiálními zájmy.

Trumpovo heslo „America First“ je vlastně jen otevřeným přiznáním, že Spojené státy americké chtějí hájit a prosazovat svoje zájmy stejně, jako to dělá Rusko Vladimira Putina a Čína Si Ťin-pchinga. Že je to sobecké, nemorální a cynické? Možná je, ovšem na podobné kategorie se na mezinárodní scéně zkrátka nehraje. Tak to bylo, je a bude. Svět se jen vrací do starých kolejí, tvrdí zastánci realistického přístupu k mezinárodní politice.

Stinnou stránkou těchto „starých dobrých časů“ je ale právě skutečnost, že přesně toto schéma vedlo na počátku 20. století k propletení vztahů velmocí způsobem, jenž učinil první světovou válku takřka nevyhnutelnou. Konec tohoto konfliktu pak zanechal následky, na jejichž bázi se během dvaceti let vytvořily podmínky pro konflikt ještě daleko strašlivější. Opravdu jsou tedy namístě varování před vypuknutím nové války velmocí?

Nejčastěji zmiňovaným scénářem je konflikt USA a Číny, s čímž pracuje i kniha, jež vzbudila velkou pozornost v roce 2017. Jmenuje se Destined for War a v češtině vyšla v roce 2018 jako Osudová past. Její autor, historik Graham Allison, tvrdí, že soupeření Washingtonu a Pekingu odpovídá schématu, jež se stalo známým jako „Thukydidova past“. Řecký učenec Thukydides nám totiž zanechal dějiny peloponéské války, jež vypukla mezi tehdy dominantním městským státem Sparta a „novou“ mocností, jíž byly Atény. Allison podrobil analýze četná historická soupeření velmocí a jeho zjištění neposkytují mnoho důvodů pro optimismus. Za posledních pět set let došlo zhruba šestnáctkrát k soupeření dosud dominující velmoci a „nového hráče“, jenž se chtěl dostat na stejnou úroveň, případně se chtěl sám stát hegemonem. Dvanáct těchto soupeření vedlo k válečným konfliktům. Poslední z nich byla druhá světová válka, kterou Allison popisuje jako produkt dvou paralelních antagonismů, a sice „pozemního“ v Evropě a „oceánského“ v Asii.

Naopak studená válka mezi USA a SSSR nakonec k „horkému“ konfliktu nevedla a stejně tak (aspoň zatím) vypadá soupeření o dominantní politický vliv v Evropě. Zdá se, že Německo se dokázalo ubránit dalšímu šlápnutí do „Thukydidovy pasti“, avšak není zaručeno, že tato situace setrvá věčně. Aktuální dění v Evropské unii nabádá ke značné skepsi a objevují se už i varování, že válečný konflikt mezi evropskými zeměmi by ve střednědobé budoucnosti mohl být daleko pravděpodobnější, než se nyní zdá.

Velmoc na vzestupu

Allison se v každém případě soustřeďuje hlavně na Čínu jako na „velmoc na vzestupu“, jež se dostává do konfrontace s nynější „jedničkou“, tedy s USA. Pro leckoho může být samozřejmě lákavé vinit Donalda Trumpa, jenže v tomto případě jde o záměnu příčiny a následku. Jistě lze vést legitimní debatu o tom, zda jsou Trumpovy kroky správné, avšak mocenský vzestup Číny představuje objektivní realitu, na kterou Amerika reaguje. K Allisonovým rozborům je však třeba doplnit ještě jeden zásadní fakt. Není tak podstatné, zda „nová“ mocnost opravdu měla, respektive má sílu na to, aby vystřídala dosavadního hegemona. Mnohdy ji neměla, ale už samotný vzestup mohl pro hegemona znamenat hrozbu, kterou poté „řešil“ válkou. Zde se hodí poznamenat, že v minulosti se opakovaně objevovaly prognózy, že éra dominance USA je pryč a že velmocí č. 1 se stane například Sovětský svaz, popřípadě (podle teze, jež dosáhla překvapivě silné obliby v 90. letech) Japonsko.

Zajisté není nutno dodávat, že se nic podobného nestalo a Amerika si dosud udržuje nejsilnější pozici na mezinárodní scéně. Nepochybný vzestup Číny tedy ještě vůbec neznamená, že bude v dohledné budoucnosti skutečně aspirovat na světovou „jedničku“. Ve skutečnosti lze uvést i řadu argumentů proti, například „přehřátý“ akciový a realitní trh, stav bankovního sektoru, velkou vnitřní zadluženost, demografii, ekologickou zátěž atd., a proto stále víc expertů soudí, že se vzestup Číny může záhy změnit ve spektakulární pád.

Paradoxně by však také to mohlo znamenat zvýšené riziko války. Historie totiž ukazuje, že se armády nezřídka dávaly na pochod ani ne tak kvůli síle, nýbrž spíše kvůli slabosti „své“ země. Typický příklad představuje Německo na konci 30. let, jehož aspirace ukrývaly fakt, že Hitler přivedl německou ekonomiku takřka na pokraj státního bankrotu, takže měl fakticky na výběr mezi agresivní „loupežnou“ válkou a krachem.

V Evropě se příležitostně vyskytuje tvrzení, že z tohoto důvodu začne válka s Ruskem, jelikož ruská ekonomika nepracuje zdaleka podle plánů. Popularita prezidenta Putina značně poklesla mimo jiné kvůli důchodové reformě, takže pro ty, kteří jej vidí jako vtělení zla, je snadné vyvodit, že Kreml „musí“ začít válku, aby odvedl pozornost obyvatelstva od domácích problémů, upevnil si podporu a získal zdroje pro další fungování. Existuje však i geopolitické zdůvodnění, podle něhož zde působí „paranoidní“ snaha o zajištění bezpečnosti.

Vlastně jde o tvrzení, že již od konce druhé světové války bylo základním imperativem všech kremelských vládců udržování „sanitárního kordonu“, řetězce spřátelených států na západ od Ruska, z jejichž území nebude hrozit překvapivý útok. Komunistická ideologie byla údajně jen klamnou zástěrkou a soudobé úsilí Moskvy obnovit sovětskou „sféru vlivu“ (neboli znovu získat vliv ve střední Evropě) má tutéž motivaci.

Podobné vzorce lze ovšem ve skutečnosti aplikovat i na Čínu. Její „hon“ za zakázkami, trhy a surovinami v Africe, Asii i Evropě může být ve skutečnosti projevem snahy vyřešit „přehřátí“ ekonomiky a nedostatek domácích přírodních zdrojů. A snaha získat politický vliv tam i onde zase může odrážet skryté obavy pekingských vládců, že by nějaká jiná mocnost mohla zahájit „preventivní“ válku proti ČLR. Faktem je, že něco takového před časem naznačil též politický aktivista a Trumpův bývalý poradce Stephen Bannon.

Bez ohledu na to, jestli větší hrozbu představuje „příliš silná“, nebo „příliš slabá“ Čína, je však evidentní, že přinejmenším stejné obavy z plánů Pekingu by měli pociťovat v Moskvě. Zde se hodí citovat Hynka Kmoníčka, velvyslance České republiky v USA, který výstižně řekl, že geopolitické důvody pro nevraživost USA a Ruska v zásadě neexistují a že jejich rivalitu za studené války způsobovala výhradně ideologie. Prostý pohled na mapu mu dává za pravdu, ovšem stejně tak varuje, že skutečná hrozba pro Rusko leží jinde.

Řešení rébusu na Sibiři?

Kombinace „přehřáté“ ekonomiky, nedostatku surovin a nepříznivého demografického vývoje v Číně může velmi snadno vést k závěru, že řešení tohoto rébusu by nabízelo ovládnutí Sibiře. Už dnes tam v některých městech existují silné čínské menšiny a někteří ruští analytici varují, že by Peking mohl jednoduše podpořit latentní a potlačované, jenže potenciálně pořád vysoce nebezpečné separatistické sklony některých Sibiřanů.

Moskva a Peking nyní spolupracují a vystupují jako blízcí spojenci, avšak realita je taková, že se spíš (slovy analytika George Friedmana) náhodou ocitly ve společném zákopu v soupeření se Západem, kde každá velmoc „bojuje“ z jiných důvodů. Z projektu „Nové hedvábné stezky“ navíc jasně vyplývá, že Rusko hraje v plánech Pekingu jen roli dodavatele surovin a odbytiště pro nejlevnější čínské výrobky, zatímco příjemcem investic a odběratelem kvalitnějšího zboží má být Evropa, kam „stezka“ koneckonců primárně míří.

Pokud se ještě vrátíme k Allisonově knize a k úvodní otázce, pak navzdory spíše pesimistické statistice není nová válka (zatím) nevyhnutelná. Ostatně i Allison vyslovuje konkrétní rady, jak nepříznivému vývoji zabránit. Apeluje především na vůdce mocností, aby si uvědomili, jak by byla případná válka ničivá i pro jejich vlastní země. Sází na otevřenost, propojení ekonomik a racionální chování, které přinese prospěch všem.

Historie však bohužel obsahuje i dostatek příkladů pro povzdech, že podobné apely se smutně často míjejí účinkem. Chování velmocí (respektive jejich vůdců) nebývá zdaleka vždy racionální, a dokonce lze říci, že i zahájení války mělo často v podstatě racionální důvody. Zbývá proto jen doufat, že po případném dalším velkém konfliktu velmocí zůstane někdo, kdo by mohl napsat podrobné pojednání o tom, jak se mu dalo vyhnout.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články