Staré a nové nepravdy. Co zbylo z Julia Fučíka

Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.

Po roce 1989 už na českých školách odmaturovaly statisíce chlapců a děvčat, jimž jméno Julius Fučík asi mnoho neříká (to bylo do roku 1989 nemyslitelné), i když o Reportáži psané na oprátce (v posledních letech se v názvu akceptuje autorova spíš nenáležitá než náležitá čárka, tedy Reportáž, psaná na oprátce) snad něco zaslechli. Asi jak kde. Záleží na učitelích – spíš dějepisu než češtiny, protože do hodin české literatury patří Julius Fučík spíš okrajově, jako marxistický kritik podřizující se ideologickým kritériím. Zato své místo v dějinách žurnalistiky má jako představitel tendenčního komunistického psaní jisté a bylo by pošetilé ho z nich po bolševicku vymazávat.

Zrovna tak je ovšem pošetilé tvrdit to, co autoři napsali na jeden z vysvětlujících panelů: „Nové autority (rozumí se po pádu komunistické totality v roce 1989 – pozn. JS) se rozhodly Fučíka vytěsnit z veřejného prostoru. Fučík byl odstraněn jako symbol komunistické manipulace dějin, zmizely jeho sochy, busty a pamětní desky. Ulice či podniky nesoucí jméno někdejšího hrdiny byly přejmenovány.“

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.