7 Týdeník Echo - esej

Chcete vidět zlaté prase?

Týdeník Echo

Témata: , ,

Vánoce za komunismu zachraňoval sníh, který ještě většinou padal. A pak sklon zdejšího obyvatelstva k mystice a pověrčivosti. Já si třeba z raného dětství pamatuju, jak si příbuzní vyprávěli o pánovi, který si v Brně na Zelném trhu koupil z kádě kapra, nechal si ho klepnout, píchnout, vykrvit a zabalit do novin. Strčil ho do kabely, a protože měl slavnostní náladu, zašel to hned zazdít starorežnou, kterých pak bylo ještě víc. Když v noci přišel zmožený domů, položil tašku s kaprem na zem do špajzu a šel spat. Ráno ho probudil děsivý řev jeho ženy. V kabele byl ve zkrvavělém Rudém právu podříznutý novorozenec.

Nebo se vyprávělo to o stopující jeptišce, která se o adventu zjevovala na silnicích, a když ji šofér vzal, sedla si na zadní sedadlo a po chvíli se zeptala, kde budete o Vánocích? To se stalo i mému otci, racionálnímu inženýrovi, jenž řekl, že jede dom, na Moravu. A jeptiška na to pravila, tož si to užijte, jsou to poslední Vánoce před koncem světa. Otec se ohlédl, co to ta paní říká, avšak nikdo už tam neseděl. Jen zázrakem se mu podařilo zastavit, pak si dal cigaretu a celé Vánoce prožil v rozjímavé náladě, k čemuž mu pomáhal tuzemský rum.

Ale lidé si uměli Vánoce docela užít i za chmurných časů pookupačních. Na začátku sedmdesátých let, kdy jsem začínal trochu vnímat realitu, bylo moravské město, kam jsme z jiného konce republiky jezdili dom, stále ještě v zajetí archaického pojetí Vánoc jako nábožensko-kmenových svátků. O co méně bylo Vánoc na ulicích, o to silněji se držely v rodinném kruhu. 

Držitelkami tradic a zbožnosti byly v mnoha případech rodinné náčelnice, obvykle babičky, nadženy, udržující cosi jako skrytý matriarchiát. Ta naše babička byla švadlena, která šila pro OP, ale především výborně vařila a pekla a o všechno se dokonale uměla postarat. Žila už ve městě, ale pocházela z blízké hanácké vesnice, kde zůstali bratři, kteří její rodinu zásobovali zabijačkou, tedy jitrnicemi, prejtem a jelity, a také slivovicí a uzeným masem. Tato pokrevní solidarita byla základem vánoční hojnosti, kterou nezničil ani nejhorší režim. K tomu se přidávala doma pečená vánočka a různé druhy cukroví nijak složitého typu: vanilkové rohlíčky, pracky, linecké a možná ještě jidáše, což bylo takové kroucené pečivo, které mělo připomínat provaz, na kterém se Jidáš oběsil, takže se to mělo péct možná spíš o Velikonocích… Do těsta vánočky, zde zvané také pletynka, se u nás strkaly mince, obvykle pětikoruna, což asi nebylo moc hygienické a hrozilo vylomení zubu, ale já to miloval a byl nesmírně šťastný, když jsem na drobný peníz narazil. Mělo to přinést bohatství, což úplně nevyšlo.

Kapr se pro jistotu kupoval živý. Někdy jeden nestačil. Dva tři dny se choval ve vaně, což vedlo k tomu, že na Štědrý den už lidé lehce zapáchali. Na to se ale tehdy tak nehledělo. Já jsem celé hodiny trávil v koupelně s hlavou opřenou o rám vany a vymrzlou ručkou jsem se snažil šupináče pohladit, případně mu strčit prst do tlamy. Přísně mi bylo zakázáno do vany vlézt, k čemuž jsem měl sklony. Pamatuju si, že kapří oči hleděly vyčítavě, ale zároveň odevzdaně. Exekuce byla krátká, opět ji vykonávala babička, vzala kapra do utěrky, bacila ho kladívkem po lebce a rychle kuchla. Oddělená hlava ještě chvíli otevírala ústa. Já pak jako etruský haruspex se mohl hrabat ve vnitřnostech, přičemž jsem absolvoval první sexuální školení, když jsem se naučil rozlišovat mlíčí od jiker, tedy samce od samice, což se dosud hodí. Ještě víc mě však zajímaly vzduchové vaky, v nichž přebývala rybí duše. Byly to tajemné předměty, které jsem se snažil co nejdéle uchovat, a tak jaksi prodloužit rybám metafyzický život. Jenže druhý den byly již splasklé a kapří duše definitivně odešla do vodního záhrobí.

Samozřejmě se na Štědrý den držel půst, tedy aspoň bezmasý, takže člověk od rána lamptal vánočku a zapíjel to kakaem nebo i tou slivovicí. Na tu mě naučilo hanácké příbuzenstvo, které mělo velkou radost, když bezmocné dítě začalo poněkud pajdat či žertovně padat. Zvláště jeden alkoholický stréc mě rád ožíral tím, že nakapal slivovici na kostku cukru, kterou mi pak lišácky nabízel. Nevím, do jaké míry to hodnotit jako vánoční zvyk, ale lid byl tehdy prostomyslný a jeho zábavy nekomplikované. Smyslem půstu byla pochopitelně duchovní očista, ale hlavním praktickým účelem bylo spatření zlatého prasátka, na něž jsem upřímně věřil až do pozdního věku. Nakonec bylo vždy nutné zinscenovat nějaké večerní světelné představení na dvorku, kde se ve tmě prohnal děda s baterkou, což bylo to prasátko. To mu nijak nezabránilo v tom, aby mi druhý den ráno, když jsem ještě spal, nepoložil na břicho uhlí a trochu vychladlého popele, což mělo prozrazovat, že můj půst nebyl dokonalý. Babička nadávala, že ušpinil povlečení, ale také to chápala. Všechno to bylo tajemné a mystické.

Samozřejmě se chodilo do kostela a já prožíval tak do sedmi let vášnivě katolické období, k němuž se pomalu vracím. Bylo to opět zásluhou mé babičky, kterou jsem si ztotožňoval s tou knižní, a když jsem viděl, jak na závěr filmu se národní umělkyně Kurandová ptá Barunky na včeličky a pak její duše vyvane trochu jako ta rybí, byl jsem zoufalý z toho, že by to jednou mělo potkat i tu babičku mou. Ale smrt tak nějak víc tehdy patřila k životu, takže jsme stále chodili na hroby, a když děda umřel, tak snad každý druhý den. Co také měla jiného dělat? Hřbitov v tom městě je krásný a leží tam třeba básník Jiří Wolker, který umřel v roce 1924, a to hned krátce po Vánocích, takže se zašlo i k němu, jako by byl příbuzný. 

V těch kostelích byly vystavené betlémy, které ještě nebyly rozkradené a komunisti si je netroufli, aspoň tady na Moravě, zakázat. Některé byly impozantní, měly desítky figurek a byla to jistě slušná řezbářská práce. Ve městě byly čtyři katolické kostely, které jsme postupně obcházeli a já tam předváděl dětskou bigoterii, horlivě se modlil Andělíčku, můj strážníčku a křižoval „od ucha do ucha“, za což mě kostelní babky hladily po hlavě, a i babička sklízela pochvalu, jakou ve mně vychovává oporu křesťanství a církve. Rodiče na to hleděli poněkud skeptičtěji, ale drželi se zásady laisser-faire, což je koneckonců nejrozumnější postoj. Půlnoční jsem nenavštěvoval, jistě kvůli svému věku, ale je docela možné, že se ani tehdy ze známých důvodů nekonaly. Babička nejspíš chodila na podvečerní mši, ale to už bylo všechno přichystáno, takže hned jak se vrátila, smažil se už kapr a vzlínala ona pohnutá atmosféra. Možná byla puštěná televize archaického typu, ve které se nejdřív rozsvítila světelná tečka a pak se dlouho čekalo, jestli se bude něco dít. Někdy se do ní muselo praštit, potom se tam objevil nějaký šedý přízrak, který další čtvrthodinu získával kontury. Co se tam před pětačtyřiceti léty hrálo, si lze lehce představit, zase tak moc se to nezměnilo. 

Osudový houpací kůň

Stromek byl nejspíš legálně koupený, i když existovala období, kdy to nebylo samozřejmé. Lehce idiotský časopis Dikobraz pravidelně otiskoval satirické vtipy, jak někdo piluje v lese strom a hajný ho honí, ale v okolí onoho města byla jen pole, takže bylo málo pravděpodobné na něj natrefit. Na návštěvách u příbuzných a pak i spolužáků si člověk všiml, že každá rodina zdobí stromek nepatrně jinak, z čehož šlo odvodit jistý mentální charakter rodiny. Některé stromky byly esteticky zvládnutější, jiné spíš halabala, to byl náš případ, na některých visely domácí kreace nebo podivnosti jako třeba tkaničky od bot nebo sušené ryby, komunistické rodiny měly rudou hvězdu… No, to ne, ale sušená kolečka pomeranče, stříbrně obarvené ořechy, vatu imitující sníh či nějaký výtvor ze slámy, to ano. Náš stromek, obvykle prostý smrček, byl konzervativní, nevyznačoval se žádnou zvláštností, navěsilo se na něj vše, co bylo k tomu účelu po ruce. Koulím se na Moravě říká baňky, některé byly nakřáplé, což nevadilo, pak nějaká cingrlátka možná ještě z první republiky, nějaký ten staniol, a od doby, co jednou stromeček chytl, elektrické svíčky, které vydávaly poněkud pohřební červené či namodralé světlo. Nahoře byla špice à la betlémská hvězda. A pochopitelně čokoládové bonbony ve staniolu, ze kterého se vylupovaly a pak zůstávaly na větvích viset prázdné obaly, po kterých bylo zábavné šmatat. Prskavky myslím nebyly nedostatkovým zbožím ani za socialismu, jiná pyrotechnika naštěstí k dostání nebyla a myslím, že ani nikomu nescházela. Pod stromem se nacházel vyřezávaný betlém Marie Fischerové-Kvěchové, jenže většina figurek měla problém se stabilitou, takže hodně lidových muzikantů se válelo na zemi, což vlastně odpovídalo tradici. 

A pak samozřejmě dárky. Já jsem ve věku asi tří let dostal houpacího koně. Ovšem ne ledajakého, ale pravého, tedy z ryšavé teletiny, s krásným koženým sedlem a uzdou, se skleněnýma očima a hezky vyřezávanou hlavou a pravými koňskými žíněmi. Muselo to být dílo nějakého mistra, rozhodně žádný sériový výrobek. Myslím, že ani buržoazní rodiny v časech, kdy existovaly, by takovým koněm nepohrdly. Jak se k nám dostal, se již nedovím, byl ale opravdu krásný. Ve věku čtyř let jsem z něj spadl, nejspíš jsem byl přiopilý po cucání slivovice, narazil jsme si hlavu o sekretář a tím byl konec mého do té doby velmi zdárného duševního vývoje. Od té doby začal regres a já mám kdesi úřední potvrzení, že jsem po úrazu mentálně retardovaný. Může za to kůň, Vánoce a slivovice.   

Nejkrásnější dárek

Ale ještě tu vzpomenu nejkrásnějšího vánočního daru, který dal naší generaci normalizační režim. Bylo to v roce 1978, kdy se Vánoce protáhly na celý leden 1979. Ze Silvestra na Nový rok se od severu převalila střední Evropou arktická vlna, která přivedla zemi na pokraj energetického kolapsu. Po pár dnech váhání vyhlásila strana a vláda uhelné prázdniny, trvaly tři týdny a byly to určitě nejhezčí týdny mé školní docházky. Nejdřív jeden týden, už ten byl dobrý, pak to prodloužili o další dva. Ten jásot! Objímali jsme se s kluky na zamrzlém rybníku Kačák, když nám přišel někdo říct, že to právě hlásili v rozhlase. Bylo to jako vítězství nad Rusy.

Hokejky a čepice s bambulí – stejně je zvláštní, že se nosily ty bambule, skoro nebyla čepice bez bambule – letěly do vzduchu. Radostně jsem nasával mrazivý vzduch, zmáčené oteplovačky přestaly studit. Byli jsme šťastní jako blechy, byť zmrzlé. Ekonomika totalitního státu se tehdy totálně zhroutila. Vlaky s uhlím zcepeněly, koleje se zkroutily, energetici bojovali bitvu s živly a my jsme doufali, že budou dlouho prohrávat. Elektřina co chvíli vypadávala, televize hrála jen dvě hodiny večer, což bylo výborné a zvedlo to porodnost. Na ulici – táhl jsem si zrovna saně a připadal jsem si, že jsem v Leningradě za blokády – jsem potkal přísnou učitelku matematiky a trochu mi jí bylo líto, že musí trpět, když nemůže vyučovat trojčlenku. Až teď si uvědomuju, že snad mohla být také ráda. Byly to krásné dny. Auta téměř nejezdila, protože snad i benzin byl na příděl. Jediná ulice našeho sídliště, jmenovala se V. I. Lenina, byla tichá a mrazivá. Všechno bylo zapadané sněhem. 

Popelnice pod ním nebyly vidět, lidé snad ani raději žádné odpadky neměli nebo je nosili po kapsách, aby se jimi zahřáli. Též s topením to bylo dobré, uhlí v těch mrazech nehořelo, komíny netáhly, potrubí popraskalo. Starší lidé nevylézali z peřin, někteří rozmrzli až na jaře. Zvěř z okolních lesů se stahovala k lidským obydlím a prosila o chléb a přístřeší. My jsme měli našeho spřáteleného jelena, parožím nám pomáhal shazovat rampouchy, kterým soudružka učitelka říkala střechýle, za což jsem ji nesnášel a přál si, aby na ni střechýl spadl. Bylo to krásné. Potom idyla skončila, nějak se oteplilo a zase se šlo do školy. A pak šel život dál.

 

 

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Digitální Týdeník Echo + komentáře Echo24.cz

od 199 Kč

Získejte plnou verzi jedinečných komentářů, esejí, exkluzivní analýzy a rozhovory s inspirativními osobnostmi a další klíčové texty Echo24.cz

Více info

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.