Právě americká vlajka do Sokolova patří

Právě americká vlajka do Sokolova patříKOMENTÁŘ
Samuel Fuller Foto: Wikimedia commons, Roland Godefroy - Own work
Komentáře

KOMENTÁŘ

Jiří Peňás

Víte, že jeden, asi v České republice jediný, americký režisér má pamětní desku v jednom západočeském městě? Jmenoval se Samuel Fuller, žil v letech 1912 až 1997 a byl to velký tvrďák hollywoodských válečných filmů. Obdivoval ho Jim Jarmusch, bratři Kaurismäkiové nebo Martin Scorsese a třeba Jean-Luc Godard ho už dávno v 60. letech obsadil v Bláznivém Petříčkovi.

To město se jmenuje Sokolov a ta deska je tam od roku 2011 proto, že do něj tenhle židovský mladík původem z Massachusetts a pak z New Yorku přišel s 1. pěší divizí americké armády. To, co tam viděl, pak ovlivnilo celý jeho život, takže by se dalo říct, že trochu i americký film.

 

To město, které se v tom květnu 1945 jmenovalo ještě Falkenau, je zajímavé z různých důvodů, třeba tím, že tam autor článku chodil na gymnasium, takže k němu má citový vztah, a zcela čerstvě tím, že paní (možná už brzy zase soudružka) starostka (předsedkyně okresního výboru) nechala v pátek odnést ze stojanu americkou vlajku, která by podle jejího názoru rušila průběh pietního aktu. Možná to byl od paní starostky města Sokolova rafinovaný způsob, jak na své město upozornit, možná třeba ještě něco jiného, třeba jenom špatné pochopení věci. Paní starostka to vysvětluje tím, že šlo o položení věnců u památníku obětem místního zajateckého tábora, kde jsou pochováni především sovětští váleční zajatci, takže tam bylo místo jen pro českou a ruskou vlajku, zatímco americká vlajka by tam byla nadbytečná. Tak šla pryč, ta vlajka.

Nedá se nic dělat, ale je nutné konstatovat, že paní starostka je buď naprostý ignorant, nebo něco na ten způsob. Což je lepší verze, lze si představit horší důvody. Otázka je, proč tam tedy vlastně zůstala současná ruská vlajka: ten stát, a tedy taková vlajka tehdy neexistovaly, navíc je pravděpodobné, že tam nebyli jen ruští občané – a vůbec, kdo by se nadál, že se zase bude schovávat v Sokolově americká vlajka? Celé je to nesmyslné a je to ostuda. A je tu ještě jeden důvod, proč je to obzvlášť trapné, a to je ten Samuel Fuller.

Ten totiž právě tady, v Sokolově, v květnu 1945 natočil své snad první filmové záběry. Zachycují hromady tyfových mrtvol v zajateckém táboře, který se rozkládal kousek za městem. Tento zážitek něčeho radikálního, něčeho, co s člověkem zamává a on si uvědomí, že hranice mezi dobrem a zlem existuje, se pak stále vrací v jeho filmech. Dalo by se říct, že tady v Sokolově se zrodil Fuller jako filmař. U hromad mrtvol zajateckého tábora Stalag XIII B na okraji tehdejšího Falkenau.

Fuller sloužil u 1. pěší divize americké armády, prošel s ní severní Afrikou, Sicílií, vylodil se 6. června na Omaha Beach. V poslední den války se svou jednotkou dorazil do Sokolova (Falkenau), kde osvobodili zmíněný zajatecký tábor, který se v posledních měsících války změnil prakticky v tábor vyhlazovací: sovětští zajatci tam mřeli jako mouchy na vyhladovění, průjem, tyfus. V bývalých armádních kasárnách Američané narazili na zbylé vyhladovělé zajatce a stovky mrtvol. Zápach z těl byl prý cítit kilometr daleko, do středu města, které jinak válkou poznamenáno nebylo. To, co Fuller viděl, pak popisoval jako nejhorší noční můru. Velící kapitán, jmenoval se Richards, věděl, že Fuller s sebou nosí kameru – koupila mu ji matka. Vyzval ho, ať to všechno natočí, na dobrou paměť.

Ten film existuje a v roce 1987 jej Fuller okomentoval ve filmu pro stanici Arte. Při té příležitosti přijel inkognito do Sokolova – až když si musel vyřídit vízum, došlo mu, že město Falkenau nebylo v Německu, jak se v roce 1945 samozřejmě domníval. Na místě, kde tehdy byly už jen rozvaliny, pak vzpomínal na tu přízračnou scénu. Američané tehdy z výchovných důvodů sebrali falknovskou honoraci a přivedli ji do tábora. Donutili pak německé muže, aby vlastnoručně vytahali mrtvoly na apelplac a pak je opět vlastnoručně oblékli do pohřebních šatů. Nad kůží potaženými kostrami se naklání pan bankéř, pan lékárník, učitel. Američané přihlížejí, někteří si tisknou na tvář kapesník. Němci pak nakládají mrtvoly na máry, zapřáhnou se do vozu a táhnou hrozivý náklad ulicemi Sokolova; jdou kolem zámku, pak směrem k nemocnici, až přijdou na návrší Hard ke hřbitovu. Před ním už je vykopaná jáma, do níž jsou mrtví ukládáni. Opět je tam pečlivě urovnávají Němci, mladí i staří. Američané a několik Rusů pak hodí do hrobu hrst hlíny.

Fuller byl samorost už od pohledu, vždy s ožužlaným doutníkem, ve starším věku připomínal postavy, které se v jeho filmech samy vyskytovaly: potřeštěnce, divouse, originály, kterým je lepší se někdy vyhnout, nebo naopak se dát s nimi do řeči, což může mít za následek životní obrat. Točil filmy, jež se tradičně označují za béčkové, protože měly nízký rozpočet a hráli v nich méně známí herci (i když vůbec ne špatní), zato v nich pravděpodobně měl větší svobodu pro svůj styl vyprávění, pro svůj radikalismus a pro své pojetí, které pregnantně vyjádřil sám Fuller v Godardově Bláznivém Petříčkovi, kde se ho Belmondo ptá, co je to film, a on odpovídá: „Film je jako bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Jedním slovem emoce.“

Film, který tehdy na jaře 1945 natočil, je součástí malé expozice věnované Fullerovi v městském muzeu v Sokolově, které se nachází v tamějším nosticovském zámku, kde na jaře 1945 sídlil štáb americké armády. Paní starostka tam nejspíš nikdy nebyla, protože kdo ten film viděl, nemůže už mít pochybnosti, že bez americké vlajky se žádný pietní akt v Sokolově konat nemůže.

Jestli nějaká vlajka má v tom městě co dělat, pak právě ta s hvězdami a pruhy. Ta fullerovská.