Brutální Nikita v Istanbulu

Džamála Chášakdžího potkal na saúdském konzulátě v Istanbulu zřejmě brutální konec. Ale na chování blízkovýchodních autokracií je optika lidských práv krátká.

Skoro to vypadá, jako by se z případu zmizení saúdskoarabského disidenta Džamála Chášakdžího „stala pro celý svět zkouška ze svobody projevu“. Investoři a představitelé mezinárodních finančních institucí ruší účast na investičních konferencích. Nadnárodní firmy ruší investice.

Představitelé evropských vlád vydávají společná prohlášení. Američtí novináři bombardují Bílý dům otázkami, jak bude reagovat. Jiní novináři a komentátoři nečekají, jak bude reagovat, a již vyhlašují, že k události mohlo dojít jen díky tomu, že Trump vytrubuje do světa pohrdání lidskými právy.

Odkud začít? Možná od toho, kdo je autorem uvedeného citátu o zkoušce ze svobody projevu. Bývalý turecký premiér Ahmet Davutoglu. Kdybychom si měli vybrat, kdo nás bude zkoušet ze svobody projevu, asi bychom se přihlásili k nějakému jinému zkoušejícímu.

Chášakdží zahynul mimořádně brutálním způsobem, jaký většina z nás zná jen z filmu Brutální Nikita či ze seriálů o latinskoamerických narkobaronech. Pravda, všechno to víme jen ze zpráv založených na anonymních tureckých zdrojích, které agentury a významná média tisknou s pozoruhodnou důvěřivostí. Doufejme, že proto, že jim turecké zdroje ukázaly opravdu nezvratné důkazy. V tom případě se naskýtá otázka, kdy je Turecko zveřejní oficiálně, a pokud ne, tak proč ne. Aby bylo možné nakonec kauzu spláchnout nějakou politickou dohodou?

Ale šlo o mimořádně brutální krok v regionu, kde o brutální chování států není nouze. Dělat z jedné kauzy nějaký globální test svobody projevu je nepřípadné.

Turecko je podle Committee to Protect Journalists největším žalářníkem novinářů na světě. Od roku 2002 jich vsadilo do vězení přes 500, počty naskočily zejména po nezdařeném puči v roce 2016. Turecku není úplně cizí ani zasahování proti svým občanům na cizí půdě. V dubnu se chvástal před stranickým publikem místopředseda turecké vlády, že jejich rozvědka „sbalila a přivezla zpátky“ 80 tureckých občanů z 18 zemí. Víme jistě, že nikoho z nich nepotkal konec podobný Chášakdžímu? Jde o lidi podezřelé ze spolupráce s hnutím gülenistů a Ankara si osobuje právo jít po nich kdekoli na světě. Mimo jiné kvůli tomu zneužívá Interpol. Několik jich unesla z Kosova, kvůli čemuž tam padali ministři. Pokusila se o to i ve Švýcarsku, kde se kvůli tomu pro změnu Švýcaři obrátili na Interpol a vydali zatykače na dva turecké diplomaty.

Turecko, které se Západu pod nosem, rozuměj v průběhu jednání o vstupu do EU, islamizovalo a přiblížilo k elektivní diktatuře, přitom není v sousedství zas tak výjimečné. Saúdská Arábie je majetek královské rodiny, a když si její vládce, třiatřicetiletý korunní princ Mohamed bin Salman, umanul vzít zemi pevně do ruky, demontoval jakékoli interní překážky velice rychle.

Západní reakce neprozrazují jen pobouření nad barbarským činem. Taky nich lze číst, kdo je politicky orientován na kterou zemi v regionu. Saúdská Arábie se ocitá pod palbou kvůli tomu, že na ni jako na regionálního favorita od počátku své vlády vsadil americký prezident. Otevřené demaskování saúdské brutality by tedy pro něj nebylo politicky žádoucí. V rámci palácových intrik Bílého domu by to bylo zejména nežádoucí pro Trumpova zetě Jareda Kushnera, který na vybudování osobního vztahu s Mohamedem bin Salmanem hodně pracoval. V neposlední řadě je třeba při čtení amerického zpravodajství zapracovávat i to, která blízkovýchodní monarchie financuje ten washingtonský think-tank, jehož experta zrovna média citují.

I v Evropě je pohled přibarven tím, že monarchie Perského zálivu jsou významnými klienty evropských zbrojařů, což není zájem, který by médiím byl drahý. Oficiální reakce naopak nese stopy toho, že Turecko je politicky mnohem bezprostředně důležitějším spojencem. Když totiž EU podepsala s Tureckem v březnu 2017 migrační pakt, stala se tak trochu tureckým rukojmím. Turecko si za to, že zachránilo Angelu Merkelovou – a o nic jiného zde nešlo –, mohlo o leccos říct. Nejen o šest miliard eur na pomoc syrským uprchlíkům v Turecku, o něž se teď podle očekávání obě strany handrkují. Třeba i o příslib bezvízového vstupu do Schengenu. Rýsuje se tak bizarní situace, kdy francouzský prezident Emmanuel Macron požaduje, aby středoevropské země odmítající přerozdělování byly za trest vyloučeny ze Schengenu – a zároveň do něj mají být vpuštěni Turci.

To je, pravda, budoucnost, protože vyjednavači EU, tak jako vždy s Tureckem, jednání protahují. Nic jiného jim nezbývá, protože nikdo nenašel způsob, jak říct, že Turecko se členem EU nikdy nestane. I když všichni vědí, že to tak je.

A pak tu máme Írán, jehož diplomata minulý týden Německo zatklo a vydalo do Belgie (byl akreditovaný v Rakousku a v Německu byl na výletě, tudíž tam nebyl chráněný diplomatickou imunitou). Diplomat je obviněn z toho, že organizoval teroristický útok na setkání íránských emigrantů, které se mělo uskutečnit v červnu ve Francii. To vzbudilo pokud možno ještě méně synchronizovaného pobouření, protože unijní diplomacie sází na Blízkém východě na Írán – do té míry, že vymýšlí (neúspěšně), jak mu pomoci obejít americké sankce, a dokonce tam posílá finanční pomoc.

Leccos o tom, že vztahy Západu k Blízkému východu jsou zralé na důkladnou prověrku, konečně napovídá i postava samotného Džamála Chášakdžího. Byl pohádaný se saúdskou královskou rodinou, ale nebyl to žádný liberální demokrat. Byl to příznivec Muslimského bratrstva, lze říci kultivovaný islamista. V posledku mu šlo o teokraci, stejně jako Erdoganovi nebo Salmanovi, lišil se jen v metodách. Západní svět měl mnohokrát příležitost poučit se, že ten, kdo je v nemilosti nějakého autokratického režimu, nemusí být nutně demokrat. A že logika, že každý, kdo je nějakou autokracií pronásledovaný, má nárok na azyl a zázemí na Západě, je politicky slepá a nebezpečná. Třeba se jednou poučí. Tahle lekce už je k dispozici pořádně dlouho. Stejně jako ta, že dovezete-li si velkou homogenní populaci imigrantů, dovezete s nimi i jejich domácí politické spory.

Na názoru, že za to všechno může Trump, je vidět, jak je blouznivé pomatení z Trumpa škodlivé. Znemožňuje vidět pravý stav věcí. Ten názor je taky celkem snadno empiricky vyvratitelný. Autokratické země se neostýchaly zasahovat proti „svým“ lidem na cizí půdě dlouho předtím. V sérii podezřelých úmrtí Rusů v Británii byl Litviněnko prvním a Skripal posledním z několika. Britové si nechtěli dělat problémy. V roce 2015 zemřel ve Washingtonu velmi podivně Michail Lesin, zakladatel ruského státního média Russia Today, který se později ocitl v nemilosti. Íránci v roce 2011 chystali atentát na saúdskoarabského velvyslance ve Washingtonu. A v Turecku je od roku 2016 zadržováno několik amerických občanů, z nichž jen pastor Andrew Brunson se tento týden mohl vrátit do Ameriky.

To všechno se stalo za Obamy.