Evropské impérium na vzestupu

Bývalý dlouholetý vůdce evropských liberálů Guy Verhofstadt promluvil na stranické konferenci britských liberálních demokratů. V probrexitovém tisku to přirozeně vyvolalo pozdvižení. Verhofstadt je asi největší kritik brexitu na kontinentě, na rozdíl od ostatních předních politiků, kteří se alespoň tváří, že rozhodnutí Britů respektují, Verhofstadt ho tepe při každé příležitosti. Jeho vystoupení na konferenci liberálních demokratů ale není překvapivé. „Lib Dems“ dokončili přetvoření na antibrexitovou stranu a slibují, že pokud vyhrají volby (což nehrozí), celý proces zruší. Mnohem důležitější jsou jeho slova, jež tam vyřkl. Verhofstadt podpořil vznik „Evropského impéria“. Britům už to nejspíše může být jedno. Zbytek Evropy se musí připravit, že je to jedna z možností dalšího vývoje.

„Svět zítřka není svět založený na národních státech nebo zemích. Je to světový řád založený na říších. Čína není národ, je to civilizace. Indie není národ. USA jsou více impériem než národem. A pak tu máme Ruskou federaci. Svět zítřka je svěř říší, ve kterém my Evropané a vy Britové můžete bránit vaše zájmy, váš způsob života, jen pokud se spojíme v evropském rámci, v Evropské unii,“ prohlásil Verhofstadt v neděli v jihoanglickém Bournemouthu. Bylo to nejblíž, jak se mohl dostat k výzvě ke vzniku evropského impéria bez toho, že by vyřkl ta slova.

Na jednu stranu na Verhofstadtovi je sympatické, že se nebojí naplno říci, co většina ostatních eurofederalistů pouze neurčitě opisuje. Znepokojující na jeho slovech také je, že staví evropského spojence, Ameriku, na úroveň Číny a Ruska. Podle Verhofstadta jediným způsobem, jak může Evropa přežít, je spojit se v silnější celek.

Imperiální choutky jsou již dávno součástí evropských struktur. Koneckonců, jak připomíná britský novinář Ed West, cena za největší přínos evropské integraci se jmenuje po Karlu Velikém, prvním západním císaři od pádu Říše římské, který kromě sjednocení velké části kontinentu také spáchal masakr starých Sasů. Cenu paroduje satirický seriál Jistě, pane ministře, který ji překřtil na Napoleonovu. Podle postav se každoročně uděluje člověku, „který se nejvíce zasloužil o evropskou jednotu od dob Napoleona, s výjimkou Hitlera“.

EU již nyní má mnoho atributů státu. Vydává vlastní měnu, má společnou obchodní politiku, federální instituce a vlastní parlament. Společná zahraniční politika a armáda, které by zdání státu dotvořily, je cosi, o co se euronadšenci velmi snaží. EU není ani cizí imperiální chování při drcení odporu ve vzpurných provinciích. Pravda, nepoužívá k tomu vojenské prostředky, pouze ekonomický a politický tlak. Řecko takto bylo donuceno k poslušnosti během hospodářské krize, Britům se nyní EU mstí za brexit.

Unie přináší nesporné výhody, její další centralizace by však tyto imperiální tendence jen posílila. Navíc evropský „superstát“ by zahubil největší evropskou přednost. Rozdrobenost kontinentu byla vždy prokletím i požehnáním. Přehršel malých států vedla k velké nestabilitě a častým konfliktům. Historici se ale také shodují, že různorodost a vzájemná konkurence zajistily vzestup evropských mocností. Na začátku 15. století Číňané uskutečnili sedm objevitelských cest, při kterých dopluli až do Afriky. Po smrti císaře nový vladař plavby zastavil. V Evropě něco takového nebylo možné, protože by štafetu objevitelství okamžitě převzala jiná země. Stejně tak názoroví odpůrci a disidenti vesele odcházeli do exilu, kde pak dále tvořili, na rozdíl od Číny, kde císařové likvidovali celé filozofické směry.

Evropský centralismus již nyní přináší příznaky těchto problémů. Zelené regulace dusí průmysl, snahy vybudovat konkurenci americkému technologickému průmyslu selhávají. Lze namítnout, že evropská říše je malá cena za evropský mír. Tedy pokud přistoupíme na argument, že dlouhé období bez války je přímým důsledkem evropské integrace. Jenže protiargument, že EU je důsledkem evropského míru, který je udržován hlavně díky americkému bezpečnostnímu deštníku, zní mnohem přesvědčivěji. Evropská říše nepřátelsky naladěná proti USA tak může být pro evropskou bezpečnost nakonec spíše přítěží než vzpruhou.