Dva papežové. Jen obraz toho, jak hluboce je církev rozdělená

Jeden ztělesňuje budoucnost církve, druhý její odcházející minulost. Ten první stojí na straně pokroku, druhý je beznadějný reakcionář a zpátečník. Takový obraz si o obou současných papežích – úřadujícímu Františkovi a emeritním Benediktu XVI. - může odnést divák kontroverzního filmu Dva papežové, který se už zanedlouho bude ucházet o americké Oscary. Je tomu ale skutečně tak? Existují mezi oběma pontifiky opravdu tak nesmiřitelné rozpory?

Celá debata o údajném antagonismu mezi Františkem a Benediktem je možná jen díky hlubokému rozdělení, které dnes uvnitř katolické církve panuje. Oba tábory – progresivisté a konzervativci – jsou si dnes už natolik vzdálené, že se nedokážou shodnout ani na tom, proč se vlastně neshodnou.

Jejich vzájemná nevraživost už dávno překročila hranice církve a stále více poutá pozornost i sekulárního světa. Ten se tak od pokrokových katolíků dozvídá, že konzervativci jsou uzavření a zapšklí mrzouti, kteří současné době nerozumějí, a proto se nostalgicky ohlížejí za dávno zašlou minulostí. Jejich základním emočním nastavením je prý strach, který jim brání, aby se otevřeli výzvám moderní doby.

Konzervativci zase stále častěji líčí své oponenty jako heretiky, jejichž největší fóbií je, aby snad u dnešního, hedonickou mentalitou zformovaného člověka, neupadli v nemilost. Proto se mu prý ustavičně podbízejí a ve snaze zalíbit se mu jsou připraveni obětovat i samotnou nauku. Poukazují v této souvislosti na příklad německá církve – avantgardy pokrokového katolictví, kde tamní biskupové začali otevřeně hovořit nejen o zdobrovolnění celibátu, ale dokonce už i o „zplnohodnotnění homosexuálních partnerství“; podle katolické nauky je přitom homosexuální jednání mravně nepřípustné.

Právě na příkladu německé církve je ale nejlépe vidět, že stavět poslední dva papeže do opozice, je značně umělé. Papež František totiž německým biskupům v jejich progresivním rozletu notně přistřihl křidélka - vzkázal jim, že o takových věcech vůbec nemají pravomoc rozhodovat; proti manželstvím osob stejného pohlaví se ostatně stavěl už jako arcibiskup Buenos Aires. Rovněž v otázce celibátu jsou Františkova veřejná vyjádření zcela v duchu jeho předchůdce. „Osobně si myslím, že celibát je darem pro církev a jsem proti dovolení volitelného celibátu. (…) Jsem uzavřený? Možná, ale necítím se na to postavit se před Boha s takovýmto rozhodnutím,“ uvedl třeba při své cestě z Panamy.

František se od Benedikta skutečně v mnohém odlišuje: temperamentem, stylem vystupování i důrazem na jiná témata. Ve věcech církevní doktríny ale Benediktovou negací rozhodně není. Celý spor o údajné protikladnosti obou pontifiků je tak jen bouří ve sklenici vody.

Čtěte také: Spor o celibát: Papež František připouští výjimky, Benedikt XVI. je proti