5 FOTOBLOG

Mezi nejkrásnějšími lidmi světa. A nejkrutějšími

NOVÉ

Témata:

Náprstkovo muzeum otevřelo před nedávnem novou expozici věnovanou Indiánům. Naše chlapecká srdce pookřála. Se spisovatelem Jáchymem Topolem, jenž je celoživotně zasažen láskou k tomuto divokému a krutému lidu, jsme si dali sraz na nádvoří bývalého pivovaru a vinopalny U Halánků, kde žil a základy svého muzea vybudoval Adalbert Fingerhut, jenž z vlasteneckých pohnutek zvolil jméno Vojtěch Náprstek. Jáchym Topol si zapálil cigaretu a spustil. Jeho monolog, jenž jsem příliš nepřerušoval, se táhl po celou dobu naší návštěvy a kdyby nebylo nutné skončit, táhl by se jako dým na prérií dál a dál…

 

Možná je to schovaný i někde v moderním člověku. Vstávají mi vlasy hrůzou.

Já jsem do Náprstkova muzea chodil na Indiány od raného mládí, jako starší jsem pak tady proseděl stovky hodin v knihovně nad spisy Čestmíra Loukotky, významného českého etnologa a znalce indiánských jazyků. V osmdesátých letech tady dělal nočního vrátnýho Saša Vondra, takže to bylo místo, kde se kuly různé pikle… Ale chci říct, že hned tady, na nádvoří, máme dva příklady toho, co k nám do Evropy, a speciálně do Čech, od indiánů přišlo: napravo týpí (teepee), obydlí těch nejindiánčtějších Indiánů z oblasti Velkých plání, těch krasavců na koních, s rozevlátými vlasy, mystiků a bojovníků… A tady nalevo: totem. Takhle bohatě vyřezávaný totem je ovšem typický pro úplně jiné Indiány, pro obyvatele západního pobřeží, pro kmeny s krásnými názvy Kvakiutlové, Tlingitové, Haidové, Sališové, hodně jich žije v kanadské Britské Kolumbii… Ti se neproháněli po prérii, ale živili se rybolovem, dokonce si troufli na velryby, byli, dalo by se říct vyspělejší, bohatší, měli vypracované obydlí, tzv. dlouhé domy, longhouse, měli nějakou sociální strukturu – a měli otroky, ke kterým se chovali se hroznou krutostí, kanibalismus byl běžnou věcí… A přitom u nás se totemy vesele staví jako výraz úcty k indiánské ušlechtilosti, každá trampská osada v Posázaví má nějaký totem, však tento motiv pronikl i do mé knihy Citlivý člověk… Vůbec ta česká vášeň pro Indiány je pozoruhodná a je asi v Evropě výjimečná a snad souvisí s pocitem Čechů v 19. století, kdy vznikla, že jsme podobně jako oni malým utlačovaným národem v německém moři. Vždyť v které evropské zemi mají národní divadlo vyzdobené indiánskými motivy, jako to je v případě těch lunet Mikuláše Alše, celoživotního obdivovatele Indiánů? A to nebyl jenom Aleš, to byl třeba Josef Václav Sládek a jeho sbírka Na hrobech indiánských a samozřejmě Vojta Náprstek, který podnikl vědeckou výpravu k Dakotům… A do toho přišel Karel May. A pak v tom plynule pokračoval underground… Tak já jsem dokouřil a můžeme jít dovnitř.

 

Se spisovatelem Jáchymem Topolem, jenž je celoživotně zasažen láskou k tomuto divokému a krutému lidu, jsme si dali sraz na nádvoří bývalého pivovaru a vinopalny U Halánků.

O Indiánech panuje naivní představa, že si vlastně všichni byli tak nějak podobní, samozřejmě mluvíme o severoamerických Indiánech… Ale i ti byli ve skutečnosti naprosto rozdílní, každý kmen to měl nějak jinak: ti, co měli týpí, neměli totem, abych to zjednodušil – a hlavně, oni si vůbec nerozuměli! Zatímco tady v Evropě jsme všichni vyšli, až na malé výjimky, z jedné indoevropské jazykové rodiny, tak v severní Americe bylo takových jazykových skupin asi padesát. Když jsi byl Indián, bylo úplně něco jiného, když jsi žil v prérii, nebo v hlubokých lesích jako Irokézové, nebo na pobřeží Pacifiku, kde měli zásobárnu v oceánu, jako ti totemoví Indiáni. A to mluvíme jen o těch severoamerických indiánech. Mě zajímají všichni, ale kdybych si měl vybrat, ke kterým jsem měl nejblíž, a které jsem taky trochu osobně poznal, tak to jsou indiáni americkýho jihozápadu, to znamená Apačové, Komančové, tedy divocí, loupeživí a nesmírně krutí nájezdníci, Apač znamená nepřítel, sami si říkali Déné, lidé, nejlepší z lidí… Mimochodem Irokéz je slovo z baskičtiny a znamená Zabiják lidí – oni si říkali Lid z dlouhého domu. A Siouxové, to je francouzsky zkomolená nadávka jejich nepřátel Odžibvejů a znamená „malí zlí hadi“. A Huroni, prasečí hlava… Ale mě byli nejbližší ti Apačové, což není náhoda, ostatně si je vybral i Karel May, který stvořil jejich naprosto romantizovaný obraz. Ono to asi bylo proto, že u nich se obdivovatel Indiánů mohl probírat nejsilnější vrstvou romantiky a narazit na její ještě žhavou vrstvu. Vždyť Geronimo, nejslavnější apačský bojovník a šaman, zemřel až v roce 1909, to už jela americká popkultura a showbyznys na plný obrátky, už byly fotky, jediná fotografie bojujících indiánů, samozřejmě Apačů, pochází z roku 1910. Apačové byli poslední vzdorující, a to už v moderní době. Díky tomu mají nimbus romantických hrdinů, rebelů, to bylo něco úplně jinýho než ti divocí Indiáni, se kterými se na východě, první byla Virginie, setkávali na začátku 17. století první evropští osadníci. Těch se běloši děsili, to byli pro ně divoši. Jenže mezi nimi a Geronimem, natož Vinnetouem, je tři sta let. A uprostřed toho je James Fenimore Cooper se svým Posledním Mohykánem… Mimochodem, Mohykáni, spolu s Hurony a Irokézy, obyvatelé oblastí Velkých jezer, stále žijí, mají své rezervace, a velmi nelibě nesou, když se jich turisté vyptávají, kde je teda ten „poslední Mohykán“…

Tak já jsem dokouřil a můžeme jít dovnitř.

Já jsem si často pokládal otázku, z čeho ten romantickej, vyznavačskej kult vznikl a proč je tak silnej. Proč ne Melanésanů, Aboriginců, sibiřských kmenů nebo koneckonců Afričanů…? A já si myslím, že to tkví v estetice. Je málo tak krásných věcí jako představa rozevlátýho Indiána pádícího na koni prérií. Krásnější je snad jen představa, že na tom koni sedíš sám. Nebo představa nádherné indiánské squaw v nádherně ozdobené jelenici, jakou tady vidíme ve vitríně. Ivan Diviš psal o Indiánech jako nejkrásnějších lidech na světě… Proč to nenapsal třeba o Pygmejích nebo Beduínech? Protože na Indiánech je opravdu něco… krásného. A pak je tu ještě jedna věc: stalo se to v Americe! Chci tím říct, že se Indiánů chopila ta nejproduktivnější kultura moderní doby, globální popkultura anglickýho jazyka. Ve střední a jižní Americe, kde to ovládli Španělé, se o něčem takovým nedá mluvit. Američané, myslím ti evropskýho původu, se naučili nakonec na Indiány dívat jako na něco, co patří do jejich kultury jako nějaký koření nebo co. Geronimo spáchal nesčíslně vražd a kdyby to byl někdo jinej, běloch nebo černoch, tak ho oprátka nemine. Ale protože z něj byla už za života legenda, tak ho nechali dožít na svobodě, kde se nakonec upil – spadl opilej z koně a nachladil se. To samý se stalo se Sedícím býkem, i když ten byl nakonec zastřelenej v šarvátce. V každým případě: my se do nich dokážeme nějak promítnout, líbí se nám jejich bůvolí kůže, kožený mokasíny, rozevlátý vlasy… Ano, namítáš, že existoval a existuje kult Indie, ale přece jen: nevím, o tom, že by se tady někdo v Evropě převlíkal za indický rolníky, naproti tomu indiánských osad je plný Posázaví, existují Euroindiáni, neexistují Euroindové nebo Eurojaponci. To není záliba pár intelektuálů, to je troufám si říct obecný obdiv, kterým si prošel v určitým období skoro každý kluk, a pokud neprošel, tak v něm myslím něco chybí, vezmi si Ludvíka Vaculíka, na co si hráli, když pásli kozy? Na indiány! A pak je tady zásah americké kinematografie s pádícími Indiány na koních. A sranda je, že ty koně jim přivezli Evropani…

 

Ivan Diviš psal o Indiánech jako nejkrásnějších lidech na světě… Proč to nenapsal třeba o Pygmejích nebo Beduínech?

A tady přistupujeme k slavným rytinám Karla nebo Charlese Bodmera, to byl kartograf a grafik, který tak kolem roku 1830 portrétoval prérijní Indiány Velkých plání, to je mandaský bojovník Pehriska-Ruhpa neboli Zabil mnoho, to je žena truchlící po smrti svého muže válečníka… To jsou Indiáni závislí na bizonech, celý život kmene byl postavený na bizonech, na těch zásobárnách masa, kůže, šlach, kostí… Vše se odvíjelo od dovednosti skolit bizona, tam, kde byli bizoni, tam nebyl hlad. Ale taky si nesmíme představovat, že Indiáni lovili jen tak výběrově, ekologicky: celá Amerika je poseta místy, které se jmenují Buffalo Jump, Bizoní skok, což je místo, kam Indiáni nahnali, většinou ohněm, celý stádo a zmasakrovali je. I když to se samozřejmě nedá srovnat s tím masovým vybíjením, které je spojeno se jménem William Cody čili Buffal Bill. Ale to už je dlouho po době, kdy Karl Bodmer portrétoval své Indiány, to byla doba, kdy ještě pro bělochy představovali reálnou hrozbu: dokud Evropani nevynalezli opakovacích palných zbraní, tak ne ně vlastně neměli. První indiánský války končily často masakrem Evropanů: ti nastupovali v řadách, ve dne, v červených kabátech, zaléhali a zaklekali s mušketami, které ovšem než dokázali nabít, tak Indián vystřelil dvanáct šípů. V lesích neměli Angličané nebo Francouzi proti nim šanci. Tehdy se zrodila ta představa Indiána jako úskočného, lstivého kruťase, který bojuje metodou udeř, bij, zabij. Na to Evropané dlouho nenalezli zbraň. Když nalezli, tak neměli šanci zase Indiáni. Navíc je zkosila ohnivá voda, whisky, ta je kosí dál…

Ne, pravou indiánskou čelenku, jejíž krásný exempláře vidíme tady v Náprstkově muzeu, bych si nikdy na hlavu neposadil. Protože každý to péro znamenalo hrdinský skutek. Takže bych si nevzal na hlavu něco, co nosil chlap posetý jizvami a na němž visely skalpy a měl několik manželek a který okamžitě zabil každýho cizího, koho zahlíd. To je další šílená věc: to nepřetržitý indiánský válčení, ta nepřetržitá bojová pohotovost, ta jistota, že soused je nepřítel a vede se s ním permanentní válka. To je úplně něco jinýho než naše civilizovaná představa, že se s cizími lidmi dá, ba musí, domluvit, to u Indiánů úplně chybí. Mě fascinuje právě ten styk těch civilizací: Evropané, kteří přijížděli od 17. století do severní Ameriky byli v podstatě lidé jako my, chtěli se tam usadit, měli pocit, že ta zem je volná a že pokud tam jsou nějací obyvatelé, tak se s nima nějak domluví. A pochopitelně narazili. Ale co bylo důležitý, že s těmi novými obyvateli přicházeli taky misionáři, etnografové, folkloristé, etnologové, kteří byli na ty Indiány zvědaví, sbírali jejich folklór, zapisovali si jejich vyprávění, jejich zkazky, díky tomu my máme možnost nahlídnout do myšlení lidí doby kamenné, protože oni opravdu byli na úrovni doby kamenné. To mě nepřestane fascinovat.

Tady v té vitríně vidíme štít a cosi jako krunýř nebo brnění. Dřív, než získali běloši převahu v palných zbraních, tak si Indiáni vyráběli z kostí takový krunýře, který je docela dobře ochránily před šípy. Pak už jim to moc platný nebylo. Mohawkové a Irokézové si stavěli úžasný lesní sídla v korunách stromů, které byly šípy a oštěpy nedosažitelný, proti pušce ale vůbec neměli šanci. Tady jsou nádherný exponáty, který vytáhli pracovníci Náprstkova muzea z depozitářů a předvedli je občanům jako výraz své muzejní pýchy. Tedy vidíme třeba skalp, to už je v světě mnoho muzeí, které si takovou věc už nedovolí vystavit, podobně jako kosterní pozůstatky. Je pravda, že už je toho míň i tady: jako kluk si pamatuju, že tady byla celá vitrína těch preparovaných lebek, „tsantsa“ se jim říká, ale ty patří do jižní Ameriky. Teď už je tady jenom jedna. Byla tady palice, která se jmenovala „zabíječ otroků“, to už tady není. Skalpů tady bylo taky mnohem víc, i blonďatý, napsal jsem o tom báseň, musím ti ji poslat… U těch Indiánů je fascinující, že jakmile člověk sáhne trochu hlouběji, narazí na krutost, ale na nepředstavitelnou krutost! Každá osada měla „dům mučení“, bylo běžné, že se zajatci stahovali z kůže, že se lidé pomalu pekli na ohni, že se různě řezali a rozsekávali… Malí Apačové mezi sebou soutěžili, kdo nápaditěji umučí štěně. To všechno jsou popsaný případy. Pro Indiány platilo, že vlastní lidé jsou něco jako ty, největší zločin byl provést něco vlastním lidem. Ale všichni cizí jsou nepřátelé a ty je musíš nejen zabít, ale ty je musíš zabít co nejkrutěji, nejlépe umučit. Z naší strany se kolem toho tak opatrně našlapuje, píše se třeba o rituálním kanibalismu, ale houby rituální, to byl prostě kanibalismus, nebo o rituálním mučení, houby, normálně je třeba tři dny opékali na pomalým ohni a oni z toho měli zábavu, anglicky: enjoying. Čím dýl to trvalo, tím jsi byl lepší chlapík. Je to hrozný, ale bylo to tak. Nemluví se o tom snadno, ale je to někde v základech indiánské kultury. Možná je to schovaný i někde v moderním člověku. Vstávají mi vlasy hrůzou.

 

Je pravda, že už je toho míň i tady: jako kluk si pamatuju, že tady byla celá vitrína těch preparovaných lebek, „tsantsa“ se jim říká.

Ale Indiáni byli zároveň ohromní hračičkáři a parádníci. I v té nepřetržité honbě za potravou a za neustálýho válčení našli čas, který využili k tvorbě uměleckých předmětů, které vyráběli z každé krávoviny, ze všeho, co měli po ruce. My tady vidíme úžasný ozdobný hacafraky pošitý korálkama, který, jak známo, pocházely z Jablonce a jeho okolí. A tady vidíme luky a šípy, některý s kovovými hroty, to jsou ty pozdější, původně byly z kamene nebo z opálenýho dřeva. V Americe je hrozně populární sport arrow head, hledání hrotů šípů. Sám jsem to zkoušel.

Ne, jestli se mě ptáš, jestli jsme zkoušel Tanec O-kee-pa, Tanec slunce, tak to jsem nezkoušel. To dělali Siouxové, zavěsili se za kůži na háky a škubali sebou tak dlouho, dokud si nevytrhali kusy masa, to dělali mladý kluci, kteří tím chtěli dokázat, že pohrdají bolestí, mnozí to nepřežili. Přeborníci v tomhle byli Čejeni, to byli neskuteční zabijáci, Prušáci prérie, kteří měli svou válečnickou skupinu Psí vojáci, kterou jsme s bratrem trochu v Čechách zpopularizovali. Hodnota mladého bojovníka se tam odvíjela od toho, kolik masa sežral a kolik zabil nepřítel. Ti Čejeni měli útočnou jednotku „sebevražedných chlapců“, kteří se vrhali do bitev bez jakýchkoli zbraní, vyzbrojeni jen nepříčetným vztekem a odvahou, kousali, drápali a škrábali své protivníky. Samozřejmě mnozí přitom zahynuli, ale oni jako by se smrtí počítali a brali ji, jako že to vlastně nic není. Na rozdíl od Mayů, Aztéků, Inků neměli ani žádný představy o posmrtném životě, možná tak nějaký pohádky: Kvikoš umřel a šel do slunce. To bylo všechno, nějaký záhrobní život? Nezájem… Já ti povím skvělou větu, kterou řekla posvátná žena Dakotů Pte San, což znamená Promarněná výhra: Smrt byla natolik součástí jejich životů, že na ni nebyli ani zvědaví. Žili násilně, umírali násilně. Dobrý, ne? Nebo ještě jednu od Pte San: Život byl krásný a nádherný, ale nikdo nevěděl, jestli už večer nebudou jeho vlasy viset z něčí skalpové hole. Dobrý, ne?

 

Žili násilně, umírali násilně

www.jiripenas.cz/fotoblog/

 


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.