Kdopak by se „kraviny“ bál

KOMENTÁŘ

Kdopak by se „kraviny“ bál
Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Ve školním kolektivu způsobovalo povinné a hromadné očkování vždy zajímavý zážitek. Chlapecké žactvo se tam rozdělilo na tábor borců, kteří šli injekční stříkačce hrdě vstříc, a někteří se ještě u toho tvářili, že by si to klidně do zadnice píchli sami. A pak na ty (nutno říci, že byli spíš v menšině), kteří bledli, omdlévali, někteří i spustili pláč. Vždy jsem chtěl a také spíš patřil do první skupiny v domnění, že poker face udělá dojem na spolužačky, ale ty klidně daly přednost plačtivým hochům, protože je mohly konejšit. Dnes by se řeklo, že se tito strašpytlové nebáli projevit emoce.

Pro svou teorii, že se vztah k očkování odvíjí od těchto dětských postojů, nemám žádná „tvrdá data“, ale řekl bych, že na tom něco je. Lidé, kteří nemají sklon na sebe příliš upozorňovat čili se příliš prožívat a chápou, že občas se musí něco vzít tak, „jak to je“, se prostě s nějakým píchancem smíří a příliš jim nestojí za to se tím dále zabývat. Lidé naopak s „centrálnějším“ prožíváním sebe sama říkají, že injekce je násilí a že se tím zasahuje do jejich bytostného já, na nějž nemá právo nikdo jiný než oni sami. Nenechají do sebe přece vpravovat nějakou látku, o níž nic nevědí, nebo naopak vědí až příliš mnoho, neboť se nezabývají ničím jiným než samostudiem těchto složitostí. Takový postoj má zajisté své oprávněné důvody, ale možná, že na jejich začátku byla chvíle, kde se odpůrce rozbrečel, protože se bál, že ho to píchne.

Tak i nyní mnohé domácnosti, pracovní kolektivy i celá společnost jsou rozděleny ve věci názoru na očkování čili vakcinalizaci proti covidu-19. Pro jedny je to, když ne záchrana, tak aspoň naděje na konec podivné doby roušek a omezeného života. Pro jiné je to riskantní experiment, který navíc „brutálně“ zasahuje do svobod a práv jednotlivce, jenž má právo o svém těle a zdraví rozhodovat jen a jen sám.

Oba pohledy mají dobré a platné argumenty a vlivné zastánce a zcela jistě nelze nyní dohlédnout, kdo má více pravdy a rozumu, byť se zdá, že pokud bychom doufali, že jednou z cyklu zavíraček a otevíraček (plus následků takových ran do vazu) chceme vyjít, bez vakcíny to asi nepůjde. Aspoň v to chce člověk doufat. Možná že za rok bude muset dát odpůrcům za pravdu, ale to zatím nevíme.

Podstata takových věcí je, že nikdy nic předem úplně nevíme. Než se to vyzkouší. Jedna z nejznámějších historek z dějin medicíny je ta o kravském vemeni a neštovicích. Jde tam, jak známo, o to, že lidé od krav, děvečky a čeledínové byli pozoruhodně imunní vůči pravým neštovicím, což byla nejhorší nemoc raného novověku. Každý rok na ni v Evropě v 18. století umíraly miliony lidí, ti, kdo ji přežili, byli nadosmrti poznamenáni, v Novém světě to vyhubilo pomalu celá etnika – indiáni byli zcela bez imunity.

No, a v Anglii si jeden inteligentní doktor, jmenoval se Edward Jenner, všiml, že dojičky, které onemocněly kravskými neštovicemi, neonemocněly pak lidskými, jež byly mnohem horší. Provedl pak několik velmi odvážných experimentů, za něž by ho dneska okamžitě zavřeli: jako zkušební tester mu posloužil syn zahradníka, jedna děvečka od krav, a nakonec naočkoval i vlastního syna. Jako „vakcínu“ používal strupy z kravských vemen, čímž dal metodě jméno: vakcinace je od slova vacca, latinsky kráva. Takže jde vlastně o „kravinu“.

Není divu, že zpočátku se lid i některé elity poněkud bránily a odporovaly a o nechutný pokus neměly zájem, ba našly se i případy, že takové experimentátory se lid snažil násilím vyhnat z vesnice a ještě jim zvalchovat záda. Experiment doktora Jennera však nesl ovoce, on sám došel uznání (v Anglii se to řeší šlechtickým titulem) a lze ho zařadit mezi velké dobrodince lidstva. Pravé neštovice zmizely ze světa: poslední případ byl v roce 1977 v Somálsku. Je někdo, komu je to líto?

×

Podobné články