Trochu jsme slavili, když se vaši netrefili. S Josefem Füllenbachem, dobrým Němcem od Rýna

ECHOPRIME

Trochu jsme slavili, když se vaši netrefili. S Josefem Füllenbachem, dobrým Němcem od RýnaROZHOVOR
Josef Füllenbach je zajímavým příkladem člověka Němce, který si kousek svého češství přinesl od Rýna, aby pak své němectví přesadil do Prahy. Foto: Jan Zatorsky
2
Týdeník

Jiří Peňás

Seznámili jsme se v kavárně, když jsme zjistili, že nás zajímají podobné věci. Především historie a architektura a Praha a pak hlavně to, co už Palacký nazval stýkání a potýkání Čechů s Němci. Josef Füllenbach je zajímavým příkladem člověka Němce, který si kousek svého češství přinesl od Rýna, aby pak své němectví přesadil do Prahy. Ta je vedle Bonnu jeho životním městem, už proto, že jako voják bundeswehru byl kdysi svědkem toho, jak ji zase někdo obsazuje. Tehdy to nebyli Němci.

Kdysi ano, ale po zániku NDR už Čech většinou Němce moc nerozlišuje: Němec jako Němec. Ale ve skutečnosti je Němců celá řada. O jakého Němce jde, Josefe, ve vašem případě?

Já jsem se narodil v Rheinlandu, v Porýní. Jsem tedy Porýňák od Bonnu. Ale mám v sobě čtvrtinu české krve, protože můj dědeček z matčiny strany byl Čech. Pocházel od Dobříše, vyučil se ještě před první válkou obuvníkem a šel na vandr do Němec. Dostal se do Kolína nad Rýnem, kde se seznámil s mojí babičkou. Dali se dohromady, měli svatbu, narodila se moje maminka, po roce 1918 to zkusili v Čechách, bydleli v Hostomicích u Dobříše, ale babička si tam nemohla zvyknout, tak se vrátili do vesnice na Rýnu, odkud pocházela.

A český dědeček s ní.

Ano, samozřejmě. Zařídil si tam ševcovskou dílnu. Nejdřív boty i šil, pak, po druhé válce je už jen opravoval, protože to už si lidi boty kupovali hotové. Babička byla nejstarší z osmi sourozenců a všichni žili v té vesnici. Ona byla takovou hlavou rodu, dalo by se říct. Já jsem tam ještě chodil do základní školy. Moje maminka si moc přála, abych se stal knězem, to by byla pro rodiče velká čest. No, v tom jsem jí nevyhověl. Ale absolvoval jsem klášterní gymnázium nedaleko Aschaffenburgu, to je v Bavorsku. Když jsem se po maturitě rozhodl, že budu v Bonnu studovat ekonomiku, tak maminka zklamaně řekla: A nemohl bys být aspoň učitelem? Ona prostě měla představu, že nejdůležitější povolání je starat se o duše jiných lidí. No, ani to nebyla moje parketa.

Čili taková poctivá katolická rodina z Porýní. Jak o tom píše „dobrý člověk od Rýna“ Heinrich Böll. Ale jak taková rodina prošla nacismem a válkou?

Dědeček už byl starý na to, aby rukoval do wehrmachtu. Ale on tam žil už od dvacátých let a asi se málo ví, dokonce i v Německu, že v Porýní po první světové válce existovalo úsilí o nezávislost na Berlínu, který nikdy nebyl pro Porýňáky hlavním městem jejich srdce: ono to má kořeny ještě v napoleonských válkách a mohli bysme jít dál až do římské doby, kdy Rýn byl přirozenou hranicí impéria.

Celý rozhovor s S Josefem Füllenbachem si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.