1 komentář

Česká válka generací

komentář

Témata:

Současná „kulturní válka“ má i výraznou generační dimenzi – na jedné straně starší dámy a pánové, kteří hájí výdobytky starého dobrého světa proti autoritářství ospravedlňovanému zájmy pokroku, mladšími jsou přitom vnímáni jako překážka nastolení poměrů nových a lepších, někdy i jako přímé ohrožení na životě. Třeba boj proti klimatické změně má výraznou generační dimenzi, mladí aktivisté se bouří proti starším, kteří podle nich nejenom zničili životní prostředí, ale navíc s tím odmítají cokoliv udělat, v důsledku čehož dnešní mladé připravují o budoucnost, odsuzují je k životu na planetě, kde existence bude bolestivá a krutá, snad i nemožná. Obě strany toho generačního střetu mají sklon vnímat samy sebe jako ty ohrožené a postihované.

V něčem to ilustrují dva texty o generačním střetu, které v minulých dnech vyšly. Komentář Martina Schmarcze nas serveru Info.cz a polemika s ním z pera Ondřeje Slačálka, již publikoval internetový Alarm. Schmarcz ve svém textu mobilizuje střední generaci, která je podle něj sevřena mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany starší generace, která volí především ANO a spřízněné partaje, propadá paranoidní propagandě řetězových e-mailů a podobně. A z druhé aktivistická mládež, jež zase volí Piráty a propadá pokrokářskému poblouznění. Střední generace, která je pro chod společnosti podle Schmarcze rozhodující, ztrácí politické zastoupení, přichází o tradiční média, která oproti internetu více ověřovala fakta, vůbec pracovala odpovědněji a tak dále a tak podobně. Navíc to měla vždycky těžké. „Jde o jakési nepříjemné déjà vu. Dnešní střední generace prohrála už jednu generační bitvu.

V roce 1989 byla příliš stará na to, aby mohla získat kvalitnější vzdělání ve svobodném světě a příliš mladá, aby začala vládnout. V politice i firmách to napřed vzali do ruky Klausové a Zemanové a po nich rovnou dnešní třicátníci. Ti, kteří jsou dnes ve středním věku, byli v této hierarchii moci z velké části přeskočeni… A vkročili rovnou do časů, kdy se museli starat o rodiny, vzdělání dětí a čím dál dražší bydlení. Nyní se tak navíc děje v politické situaci, kdy režim, který právě oni v roce 1989 nejvíce pomáhali prosadit, prochází zásadní zkouškou odolnosti. I budoucnost se zdá být ekonomicky vachrlatá, a zatímco zástupci zmíněné generace vědí, že musejí zaplatit svým rodičům penze a svým dětem školy, vůbec netuší, jestli se jednou někdo postará o ně.“ Slačálek v tom vidí překroucení porevoluční reality, v níž lidé Schmarczovy generace měli možnosti pro dnešní mladé nedosažitelné. A pokud si dnes stěžují, je to především komické.

„Schmarczova generace chce ještě pár dekád pohodlně jezdit po co největším množství dálnic – je ale jasné, že generace, na niž patrně plnou silou dopadnou důsledky klimatické krize, vidí „skutečně vážné problémy“ trochu jinde, třeba i v mentalitě sobeckých automobilistů pokřikujících ,infrastructure first‘ ze starší střední generace. Hodně se mluví o ,identitní krizi‘ – generační vyprávění jsou jednou z jejích podob. Nejčastěji slyšíme starší muže pochybovat o tom, zda se to nepřehání s ochranou různých menšin, zda jejich vyprávění o domnělých či skutečných křivdách nezavléká politiku někam, kde neměla být: do soutěže o palmu největšího mučedníka. Ne že by to nemohla být v některých konkrétních případech pravda. Je ale roztomilým paradoxem, že ti, kteří nejvíc denuncují menšiny, politiku oběti a identitářství, se snaží ukousnout si z odpíraného chleba největší krajíc. Dlouho byl hitem obraz konzervativců pronásledovaných monstrem „politické korektnosti“ a řeči o ,menšině bílých heterosexuálních mužů‘. Pěstování kolektivní ukřivděnosti starší střední generace, která to ,vždycky měla nejtěžší‘, je zřejmě novou verzí politiky identity, novým pokusem udělat ze sebe utlačovanou menšinu, novou snahou být tou největší obětí. Je to dvojnásob komické vzhledem k tomu, že mluvíme o patrně nejprivilegovanější generaci v našich novodobých dějinách.“

Není mnoho politických otázek, na něž bych si odpovídal stejně jako pan Slačálek, tady má ale v nějaké míře pravdu. Co Martin Schmarcz označuje za břemeno, bylo pro lidi jeho (a mojí) generace velké štěstí, mohli těžit z neopakovatelné historické konstelace, která pro ně nastala v pravý čas. Alespoň v mediální, politické a kulturní sféře. Dnešní padesátníci před třiceti lety mohli udělat velice rychlou kariéru, vystoupat během ní na pozice, které jsou dnes pro lidi stejného věku nedosažitelné. V médiích tak vznikla asymetrická generační struktura, v níž nemohla probíhat plynulá výměna – čeká se, až představitelé porevoluční mládeže odejdou do penze, což bude ještě nějakou dobu trvat. Porevoluční roky ovšem Slačálek vnímá jakou nějakou skoro diktaturu, čas vynucované ideologické konformity, v němž nebylo místo pro solidaritu a neortodoxní myšlení. Upevňuje tak mýtus o té ach, tak kruté antikomunistické dominanci, musela přijít až osvícená akademická levice, aby zdejší intelektuální život osvobodila z jejích okovů.

Samozřejmě to tak nebylo. Jistě, porevoluční mainstream ideologicky tíhl spíš vpravo a byl – jak už to tak v mainstreamu bývá – spíš mělký. Převládajícím postojem v něm byl jakýsi povrchní a poživačný individualismus, který ovšem na individuum nekladl veliké nároky. Akademická levice devadesátá léta vnímá jako dobu, v níž do Česka vnikl neregulovaný kapitalismus a proměnil lidi v bezohledné sobce nacházející smysl v hromadění majetku. Skutečnost samozřejmě byla daleko pestřejší, ale i kdyby. V těch odpudivých rysech zdejší transformace se dá vidět kontinuita s časy předrevolučními, během nichž v zemi vznikla atomizovaná společnost nedůvěry a sobectví. Dnešní střední generace měla velké možnosti a využila je, mírně řečeno, všelijak. Nedá se ale říci, že by ta proti ní se obracející mládež představovala zdravou korekci nejhorších rysů generace rodičů. Spíš se opět ukazuje nějaká kontinuita na povrchu kamuflovaná momentálně populární ideologií. Skutečně se nezdá, že by generaci nepříliš vzdělaných a vůči sobě samým nenáročných otců střídalo intelektuálně poctivé, náročné a zodpovědné potomstvo. Spíš se zdá, že mělkost, absence nároku a egocentrismus starších dosahuje nových a vyšších „kvalit“. K odchodu se chystají starší, z nichž mnozí podlehli svodu peněz, střídat je budou zástupci generace, v jejíchž řadách je rozšířenější okouzlení mocí, které jde vždy ospravedlnit nějakými vyššími ideály. Jistě, jakákoliv debata o generacích a jejich rysech se nutně dostává na půdu zobecnění často tak velkých a primitivních, až ztrácejí smysl. Ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že jsme si moc nepomohli.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.