A hnali jsme je cepy a sudlicemi. 600 let od bitvy na Vítkově

KOMENTÁŘ

A hnali jsme je cepy a sudlicemi. 600 let od bitvy na Vítkově
Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí s Vítkova na Prahu. Foto: Josef Mathauser
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Škoda že šestisté výročí bitvy na Vítkově, kterou většina národa zná z Vávrova velkofilmu Proti všem, nebylo včera slaveno nějak velkolepěji, aspoň ohňostrojem nad Žižkovou sochou nebo nějakými živými obrazy nebo třeba prezidentským projevem… Větší bitvu v Praze nemáme, tedy nebudeme-li počítat Bílou horu, jenže ta nedopadla nejlépe.

A pak ještě byla roku 1757 bitva u Štěrbohol, které Němci říkají Schlacht bei Prag a byla kdysi slavná, dokonce natolik, že na místo se jel podívat Reinhardt Heydrich, hned jak nastoupil do úřadu. Z toho plyne, že taky tam nešlo úplně o naši věc, i když vlastně šlo, ale to bychom se do toho hned na začátku příliš zapletli.

 

Ale bitva na Vítkově, 14. července 1420, to je jiná, tu jsme slavně vyhráli, křižáky porazili, lišce ryšavé zhatili plány, pravdu Boží uhájili. Máme po ní tu obrovskou sochu Žižky na koni, která do té doby, než si postavili Mongolové třikrát většího Čingischána, byla prý největší jezdecká socha na světě. Máme po ní i ten Žižkov, jak se té lidové čtvrti začalo už docela brzo po bitvě říkat. Máme po ní ten Vávrův socialisticko-realistický film, kde se mistr Štěpánek ohání palcátem a trochu, vlastně docela dost, připomíná jednookého Stalina, Bohuš Záhorský tam hrdinně padne za sociální spravedlnost a Marie Vášová tam nastaví křižákům hruď jako husitská Amazonka, čímž vytvoří archetyp pokrokové žižkovské ženy.

V tom filmu máme pak také tu „lišku ryšavou“, Zikmunda Lucemburského, kterého tam hraje Jan Pivec s tak rozkošnou nadurděností, že kdo to jednou viděl, nemohl na to zapomenout. „Ti špinaví sedláci, ženou vás jako stádo! Ach, jaká hanba před veškerým křesťanstvem!“ vyčítá plačtivě ten pohádkově naondulovaný monarcha (návrhy kostýmů dělal Jiří Trnka) veliteli křižáckého vojska, železnému kondotiéru Pipu Spanovi, jenž si mu stěžuje, že ti kacíři nepostupovali podle regulí a platných způsobů vedení války. To tedy nepostupovali, na ty bychom se vám, Evropo nablýskaná, mohli… vykašlat, my jsme vás sem nezvali, takže jste dostali napráskáno pod Vítkovem, od sprostých chlapů a ženských, cepy a sudlicemi jsme vás hnali za zpěvu nábožných písní, tak tak, že jste si zachránili vaše drahocenné čumáky, a pak s ostudou, s hanbou „před veškerým křesťanstvem“ odtáhli z Čech.

Je to samozřejmě po šesti stech letech něco jako pro Řeky třeba bitva u Thermopyl nebo pro Francouze bitva u Poitiers, něco, což už dávno nemá sebemenší přímý vliv, ale žije to jen v ohlasech či ohlasech ohlasů. Sem a tam se něco vynoří, třeba Daniel Landa si vzpomene, že je taky husita, ale zase to zapadne, jak to správně zapadnout má. Vávrův ideologický spektákl sice každý viděl (jsou tam scény orgií adamitů, po Extázi druhý záběr tváře v klimaxu v českém filmu), ale Palackého nebo Jiráska už čte jen málokdo, i když je to škoda.

Kdo se něco opravdu dozvědět chce, sáhne po Petru Čornejovi a jeho skvělých husitským knihách, naposledy po skoro tisícistránkovém Janu Žižkovi. Takový čtenář ale většinou z toho nevyvozuje víc, než že historie je barvitá a zajímavá a lidé v minulosti byli vedeni velmi odlišnými pohnutkami, než jsme vedeni my, i když není vyloučeno, že něco společného máme. Jenže, co to vlastně je? Asi tu zemi, kterou s těmi dávnými předky obýváme a kterou jsme po nich nějak převzali, což ale nevíme, co znamená.

A my, kteří ji obýváme v té Praze, která se tehdy cítila jako Nový Jeruzalém, jenž obléhá starý Babylon, se můžeme projít po Letné a podívat se směrem na Vítkov a představovat si, jak tady a na Letné před těmi šesti sty lety stál Zikmund Lucemburský, syn Karla IV., možná nejvzdělanější a nejtalentovanější monarcha své doby, a tedy právoplatný panovník té země, a pronášel to, co zaznamenali letopisci: „Ach Praho! Mé pravé otcovské dědictví, jak jsem tě shledal…“

 

×

Podobné články