Musíme se připravit na kolaps. S profesorem Bártou o poučení ze starého Egypta

Je to muzejní událost roku. Tento týden v Národním muzeu začala egyptologická výstava Sluneční králové, která má představit dějiny a společnost Staré říše a také práci českých egyptologů na vykopávkách v oblasti Abúsíru. Rozsahem je to světově unikátní záležitost. O výstavě, o tom, jak se chystala, ale také co nás studium starého Egypta a archeologie všeobecně může naučit, hovoří prorektor Univerzity Karlovy a bývalý ředitel Českého egyptologického ústavu profesor Miroslav Bárta.

Kdo to byli sluneční králové?

Tato výstava se soustřeďuje především, ale ne pouze, na dobu 5. dynastie, což je doba Staré říše, je to období sto padesáti let 25. a 24. století před Kristem, kdy Egypt dosáhl svého vrcholu, ale zároveň se v té době začaly objevovat první symptomy přicházející krize. Čtyři z těchto králů, této 5. dynastie, která se dá na úrovni symbolické a náboženské charakterizovat jako doba vlády panovníků, kteří uctívali především boha slunce Rea a stavěli mu i specifické komplexy, kterým se říkalo sluneční chrámy, byli pohřbeni v Abusíru a nechali si tam vybudovat obrovské zádušní komplexy s pyramidami. Umění, hmotná kultura, filozofie, náboženství této doby představuje jeden z vrcholů egyptského třetího tisíciletí před Kristem.

Lišili se sluneční králové nějak výrazně od Cheopse a stavitelů těch nejznámějších pyramid?

Ano. To by bylo na extra rozhovor. Ale ve zkratce. Zatímco ti panovníci, které máte na mysli, tedy Cheops, Rachef a Mykerinos, se soustředili na to, aby postavili obrovské monumentální pyramidy, kde poselství jejich božského statusu je zprostředkováno právě touto gigantickou masou zdiva, tak v případě panovníků 5. dynastie jsme v době, kdy monumentalita těchto rozměrů už nehraje takto významnou roli a priority se přesouvají do oblasti sofistikovanosti architektury, výzdoby stěn chrámů, reliéfů, několika vrstev způsobů komunikace s kněžími, návštěvníky, a do textů. Takže tak jako u nás můžeme pozorovat, že se mění společnost, tak není divu, že v Egyptě za těch pět set let trvání Staré říše rovněž existovala významná dynamika, která se dala sledovat různými způsoby, a toto je jeden z nich, když to popíšu velmi stručně.

Jaké jsou největší taháky výstavy?

Výstava představuje na tři sta artefaktů, které pocházejí zčásti z našich výzkumů v Egyptě, těch je necelá stovka. Pak z německých muzeí, protože na počátku 20. století byl Abúsír zkoumán expedicí Ludwiga Borchardta. Pak jsou tam nálezy, které byly také objeveny naší expedicí a skončily v Náprstkově muzeu, což bylo možné do 80. let minulého století. Za sebe bych upozornil na portrét vezíra Ptahšepsese, který si nechal vybudovat svou hrobku v Abúsíru, vzal si královskou dceru a byl svým způsobem zakladatelem nepotismu a zájmových skupin, protože všichni jeho synové získali úřady, které vykonával on. Takže mizí meritokracie (vláda nejschopnějších – pozn. red.) a rozhoduje zasíťování na základě původu. Vedle tohoto portrétu bude přirozeně obrovským tahákem socha panovníka Raneferefa, protože jeho zádušní komplex poskytl jeden z největších souborů královské plastiky z třetího tisíciletí před Kristem. Z těch dalších mohu třeba jmenovat unikátní oltář kněze Sanchuptaha nebo sošku soudce Intiho z doby, kdy v průběhu 22. století před Kristem Egypt kolaboval. Nebo některé předměty z nevykradené pohřební komory kněze Iufa z pozdní doby a neuvěřitelnou sochu posvátné bohyně Hathory ve formě krávy. Ale jak říkám, je tam na tři sta předmětů a každý si tam najde svoje miláčky.

Celá rozhovor s Miroslavem Bártou si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo do čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.