Berlíne, tvoje srdce nezná žádné zdi

„Berlín je odsouzen k tomu, jaký bude, a ne jaký je,“ napsal německý historik umění a publicista Karl Scheffler. Jeho slova zůstávají i po sto letech aktuální. V Berlíně si nedávno připomněli třicáté výročí pádu Berlínské zdi – symbolického konce studené války. Za tu dobu si město prošlo překotným vývojem od laboratoře modernity v 90. letech až po nejvíc multikulturní město současnosti, které na svoji hudební, uměleckou, startupovou scénu a další oblasti láká talentované lidi z celé Evropy.

Konec Berlínské zdi kromě masových demonstrací odstartovala tisková konference a jedno nešťastné vyjádření člena politbyra a de facto mluvčího vlády Güntera Schabowského, který 9. listopadu 1989 na otázku novinářů, odkdy platí zákon o svobodné možnosti cestovat do zahraničí, zmateně odpověděl: „Dle mého mínění… to platí okamžitě, neprodleně.“ Tím výrokem jeho autor vstoupil do dějin. Cestování sice mělo být východoněmeckým občanům povoleno až od 10. listopadu, ale zpráva už si žila svým vlastním životem a stráže stojící u zdi dělící město na dvě poloviny začaly pouštět opatrně slavící východní Němce do Západního Berlína.

To všechno je už dávno pryč a Berlín je dnes docela jiný než tehdy. Pravda je, že mnoho obyvatel bývalé západní části města si po znovusjednocení Německa zvykalo na nové poměry jen těžko. Například velkou ránu zažili, když pro ně byl v roce 1994 zrušen Berlinzulage, berlínský příspěvek. Šlo o dávku ve výši osmi procent hrubé mzdy, která se nedanila. Západoněmecká vláda s její pomocí bojovala od roku 1971 s nedostatkem pracovní síly ve městě. Kompenzovala tak jeho obyvatelům dražší potraviny dovážené do města a další problémy spojené s životem v západní enklávě vetknuté do NDR. „Bylo skvělé po pádu zdi poprvé v životě cestovat k Baltskému moři, vidět rodiny kolem nás dávat se dohromady, ale když nadšení opadlo, začali jsme vidět problémy. Můj muž pracuje na soudu a pro něj to ze dne na den znamenalo dvojnásobek práce. Navíc jste v jeho profesi nemohli najmout odborníky z východu, protože byli politicky infiltrovaní, a tím pádem nepoužitelní v demokracii,“ vzpomíná Sabine Junickeová. „Pracovala jsem v pojišťovně a naše společnost málem zbankrotovala kvůli množství práce a výdajů, navíc spousta společností začala preferovat Němce z východních sektorů, protože pracovali za nižší mzdu a stačila jim vidina kariérního postupu. Ale i když to byla těžká doba, už nikdy bychom si nepřáli, aby v naší zemi stála někdy nějaká další zeď,“ uzavírá.

Celý článek si můžete přečíst zde v Týdeníku Echo.