Rudolf Slánský na vlastní oči a zblízka

KOMENTÁŘ

Rudolf Slánský na vlastní oči a zblízka
Rudolf Slánský Foto: Wikimedia commons, Noviny Rudé právo - vydáno 19.11.1948
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Proces s Rudolfem Slánským a tzv. Spikleneckým centrem je makabrózní událostí našich novodobých dějin a je hodně důvodů jeho příšernost připomínat. Nejnověji to udělal dokument České televize Kdo jinému jámu, který se vysílal v premiéře v pondělí.

Nebyl to první film o „cause“: Slánským se zabýval mj. jeden z dílů Kosatíkových a Sedláčkových Příběhů dvacátého století, ale režisér Martin Vadas ve svém snímku poprvé použil filmové materiály, které byly před několika lety nalezeny ve skladu opuštěné haly v Panenských Břežanech (těch Heydrichových). I díky nim přehledně a názorně rekonstruoval proces, jehož teatralita překonala v onom listopadu 1952 všechny meze, takže divák i po sedmdesáti letech mohl mít dojem, že je skoro svědkem spektáklu, do kterého tehdy byla zavlečena celá společnost, přičemž část z ní na tom přijala svůj podíl. Dopisy a rezoluce požadující smrt a nic než smrt nevznikaly dle mnoha svědectví jen z povinnosti a z nátlaku, ale skutečně odrážely nálady a touhy nemalé části společnosti, která lačnila po krvi: podobně jako pár let předtím u Milady Horákové a spol. Svou roli přikrmovačů nenávisti zde sehráli i čeští intelektuálové, především literáti. Mnozí ze strachu, ale možná nejen z něj.

 

Film podal také biografický, osobní a společenský portrét protagonisty, hlavního oběšeného, Slánského, vedle hrdiny, generála Aloise Eliáše, nejvýše postaveného popraveného politika našich dějin, politika, který ovšem sám instaloval režim, jenž ho sám za pár let zavraždí. To samozřejmě není v logice revoluce nic nového, chovají se tak všechny násilné revoluce, ale stejně to vždy vzbudí efekt, který nasvítí leccos z lidské povahy. Fakt, že se pod rozsudek smrti podepíší nejbližší spolupracovníci, ba přátelé, vzbudí vždy znovu úžas i úlek na možnostmi lidské povahy.

Slánský byl nepochybně odpovědný za nastolení totalitního režimu a jeho představy o uspořádání společnosti byly odporné, ale těžko by se dalo asi o něm osobně, jako o člověku, říct, že to byla lidská zrůda a že nevzbuzuje v člověku lítost. Slánský na lavici obžalovaných je především zlomený člověk, který ještě možná hraje komedii v naději, že si zachrání život, ale možná také si představuje, že ještě něčemu poslouží, straně, které opravdu celý život věřil, a ideji, které zasvětil život – ale možná také myslí na rodinu, na své nejbližší, a chce zachránit hlavně je, neboť ví, čeho jsou jeho soudruzi schopni.

K tomu dvě poznámky. Kdysi, je to už dvacet let, se vedla diskuse, jestli Slánský a spol. patří na seznam obětí komunistického režimu, tedy na seznam dvě stě čtyřiceti osmi popravených od října 1948 do roku 1989. Jestli těch jedenáct prominentů patří po bok Milady Horáková či Heliodora Píky, kteří byli oběťmi aktivních hybatelů teroru, popravených Bedřicha Reicina nebo právě Rudolfa Slánského. Z hlediska faktického na seznam justičních vražd nepochybně patří všichni. Z hlediska morálního asi nikoli. Je přitom ale nutné dodat, že okolnosti Slánského procesu v sobě obsahovaly výrazný prvek antisemitismu. Osudy popravených Vlada Clementise a Rudolfa Margolia nelze skutečně redukovat na zaslouženou odplatu pro věrné služebníky diktatury. Oba více patří do souvislostí tragického omylu, jemuž podlehla řada evropských židovských intelektuálů, kteří v touze čelit jednomu zločinu, fašismu, napomáhali ustanovení zločinu druhého, komunismu. Jejich provinění nebylo kriminální, ale jaksi osudové a v tomto smyslu si zaslouží pietu. Přesto má jejich tragédie své místo v jiném kontextu než mezi odpůrci či prostě jen nevinnými oběťmi komunismu.

A druhá věc. Rudolf Slánský za sebou zanechal manželku Josefu a dvě děti, čtyřletou Martu a sedmnáctiletého Rudolfa: dvouměsíční dceru jim unesli za podivných okolností během exilu v Moskvě a už se nikdy nenašla. Josefa Slánská vychovala ty dvě děti za strašných poměrů ve dva vzácně poctivé a slušné lidi. O Rudolfu Slánském jr. (1935–2006), chartistovi a polistopadovém velvyslanci v Rusku a na Slovensku, lidé, kteří ho znali, mluvili jako o nejslušnějším, nejhodnějším a nejobětavějším člověku, se kterým se kdy poznali. Slyšel jsem i použít slovo světec. Lze tomu věřit. Lidská duše je tajemná.

 

×

Podobné články