„Nechci, aby mě respektovali ze strachu,“ říká žena, která se narodila v mužském těle

Lenka Králová (39) má zkušenost s mužskou i ženskou identitou. Stala se příslušnicí menšiny, o které je hodně slyšet, ona sama však nemá problém říkat věci, které nejsou v souladu s hlavním proudem transaktivismu.

Lenko, známe se skoro deset let. Když jsme se seznámily, byla jsi atraktivní muž s neskrývanou potřebou dobývat ženy. Dnes – již s ženským jménem – na Facebooku téměř denně zveřejňuješ selfie v nových šatech a s novým líčením. Před víc než rokem ses veřejně vyoutovala coby žena odhodlaná projít tranzicí. Od té doby o své tranzici a souvisejících problémech otevřeně píšeš na sociálních sítích. O tom, jak překvapivý pro mě ten zvrat byl, svědčí historka z doby, kdy už jsi začala procházet proměnou, ale ještě to nebylo veřejné, a my jsme se náhodou potkaly. Povšimla jsem si jemných fyzických změn: zhubla jsi, zjemněly ti rysy, byla jsi hladce oholená – a zalichotila jsem ti, že ti to sluší a vypadáš jinak. Ty ses – tehdy ještě jako muž – spiklenecky usmál a jediné, co mě napadlo, bylo, že máš milenku. Vypadal jsi zamilovaně.

Je zajímavé, že používáš mužský rod. Já jsem ho na začátku tranzice pro popisování své minulosti taky používala, ale teď už sebe i v minulosti vnímám jako ženskou duši.

Věděla jsem, že máš ženu a malé dítě, tak jsem tě začala přemlouvat, ať hlavně neuděláš nějakou blbost, že jsem takových případů zažila už mnoho a vždycky to špatně dopadlo. Moje intuice selhala na plné čáře tím nejtrapnějším způsobem. Když jsme si to po čase vyjasnily, říkalas mi, že jsem tě tehdy hrozně zklamala, protože jsi mě měla za velmi tolerantní a svobodomyslnou osobu, a nechápala jsi, proč se tě snažím od tranzice zrazovat. Jaká byla tvoje cesta?

Měla jsem hodně intenzivní prožitky v dětství. Hodně času jsem trávila ve fantazijních světech, které byly holčičí. Pod postelí jsem měla schované katalogy z hračkářství, kde jsem si prohlížela obrázky princezen. Asi sehrálo roli, že jsem neměla sestru, a tím pádem přístup k holčičím hračkám – jinak by to asi bývalo přišlo rychleji. V pubertě jsem se začala zamilovávat a naučila se žít jako muž a realizovala se skrze vztahy; tam jsem hledala životní štěstí a samu sebe. Na jednu stranu jsem toužila po dlouhodobých trvalých vztazích, po lásce až za hrob, na druhou stranu jsem se zmítala pod vlivem testosteronu, měla jsem neustálou potřebu flirtovat a dobývat ženy – to bylo to jediné, co mi na tom mužském životě přišlo uspokojivé. Malé holčičky mají barbíny na hraní, já jsem na to měla svou partnerku a starala jsem se o ni – kdykoliv si chtěla koupit něco na sebe, byla jsem jí k dispozici a ráda jsem s ní chodila na nákupy. Svůj život jsem vlastně prožívala skrz život své partnerky. To se změnilo narozením dítěte, s partnerkou jsme se vzdálili a já jsem přišla o své uspokojení. Najednou jsem měla v životě díru a zjistila jsem, že jediné, co ji dokáže zacelit, je, když si sama doma začnu tajně hrát na holku. To trvalo několik let a pořád se to stupňovalo. Nakonec jsem opustila všechny svoje koníčky a věnovala tomu všechen volný čas a žila jsem dvojí život. Po bytě jsem měla různé skrýše na oblečení…

Měla jsi strach z odhalení?

Přesně, žiješ v obrovském studu a strachu, že na to někdo přijde. Je to obrovský stres, že děláš něco zakázaného, i když to vlastně není nic hrozného. Musíš to skrývat za každou cenu. Pak jsem ale zatoužila po tom, zažít v té ženské roli denní světlo – zajít do parku, do kavárny, prožít úplně obyčejný den. Protože jsem věděla, že to nezvládnu sama, svěřila jsem se dvěma kamarádkám. Ony mě vzaly do party, začaly se ke mně chovat jako k ženě, oslovovaly mě v ženském rodě. Tehdy jsem zažila ten pocit, že mě někdo vnímá jako ženu - ne jako chlapa, který si hraje na ženu. Ten okamžik byl tak intenzivní, že nebylo cesty zpět; uvědomila jsem si, že jsem žena, že od života nechci nic jiného než jít do tranzice. Celý život jsem měla spoustu indicií, které jsem ignorovala. Ráda bych ale také zdůraznila, že cesta každého transčlověka k sebepoznání a i vnímání sebe je nesmírně individuální. Že můj příběh nelze absolutně považovat za normu, i když někdo to může prožívat podobně.

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěné verzi Týdeníku Echo. Předplatné získáte zde.