Je třeba usilovat o odstranění Nových pořádků a o návrat polistopadové demokracie
Úhel pohledu
Úhel pohledu
1
Prázdniny skončily a jarní optimismus velkých politických demonstrací je ten tam. Očekávání, že státní zástupci poženou Andreje Babiše před soud, se nenaplnilo a už se nejspíš nenaplní. A příští týden bude Poslanecká sněmovna hlasovat o ústavní žalobě na prezidenta. Sotva se dá čekat, že by ji požehnala ústavní většinou.
Žaloba se připravovala dlouho. Už na jaře loňského roku chtěli senátoři STAN prezidenta zažalovat v souvislosti s tím, jak se vyjadřoval ve věci novičok. Vznikla kolem toho tehdy jakási veřejná diskuse (např. já a přátelé z KOD jsme navrhovali, aby se žaloba rozšířila na řadu prezidentových jednání proti demokratickému řádu a hrubá porušení ústavy, a sehnali jsme pod ten požadavek přes pět tisíc podpisů). Zhruba po roce, letos 28. července, pak Senát předepsanou ústavní většinou schválil návrh žaloby poměrně široce pojaté. Tu bude 26. září projednávat Poslanecká sněmovna, od jejíhož souhlasu závisí, zda nakonec doputuje k Ústavnímu soudu.
Ústavní soud by měl posuzovat, zda prezident opakovaně hrubě porušil ústavu. Patrně ale nedostane příležitost: žaloba narazí v Poslanecké sněmovně na železnou hradbu dnešní legislativy. Většina, kterou tvoří Babišovo ANO, KSČM a Okamurova SPD, se o to snadno postará. Je to jednoduché: nezávislá soudní moc nemůže být plně funkční v situaci, kdy jí to nedovolí problematická politika, kterou už v exekutivě i v legislativě v podstatné míře ovládlo to, čemu Andrej Babiš říká „Nové pořádky“. To jest vláda, v níž figuruje v Babišově vleku oslabená a otřesená ČSSD (viz nedůstojný spor o ministra kultury, v němž sociální demokraté fakticky potvrdili prezidentovi právo vetovat navržené ministry) a jež má navíc smluvně jištěnou podporu komunistů. A Poslanecká sněmovna, kterou bezpečně ovládá virtuální koalice ANO – KSČM – SPD, připravená vypomoci, kdyby se snad náhodou vláda dostala do úzkých.
Pokud si tedy někdo myslí, že politická situace u nás je nějak výrazně lepší než v Polsku a v Maďarsku, mýlí se: je tomu spíš naopak. Zároveň je třeba si připustit, že jsme se na tom podepsali všichni: my, občané, voliči. A my bychom to taky měli napravit.
To neznamená, že by se nedalo dělat vůbec nic. Každé zoufalství má svou velmi pohodlnou stránku: nezbývá nám přece, než se v Nových pořádcích pohodlně usalašit, jako kdysi v „normalizaci“. To ale vůbec není pravda.
Především, vznikl jakýsi soupis Zemanových přešlapů. Je třeba ho vylepšit a znovu uplatnit. Požadavek na prezidentův odchod je legitimní, a protože je z ústavy neodpovědný a tedy nesesaditelný jinak než ústavní žalobou, je třeba pokoušet se o ni znovu a znovu a získat pro to i veřejnost. Rozhodnout musí jistě nezávislý soud, ale do toho, zda se věc před něj dostane, má veřejnost právo mluvit.
Karel Havlíček Borovský napsal kdysi, shodou okolností na prahu Bachova absolutismu: „Zákonní odpor jest nejlepší prostředek k hájení svobod proti větší moci, k povzbuzování zmužilého ducha v národu, zákonní odpor jest první a nevyhnutelný stupeň k dosažení pravé svobody. Pokud to národ nepřivede tak daleko, aby neohroženě žádal plnění daných zákonů, a zmužile se protivil zákonními prostředky každému libovolnému a protizákonnému kroku: potud nedozrál k svobodě, nedozrál k tomu, aby si dobyl úcty u vládnoucích mocností. Jest to vlastnost bohužel skoro přirozená každé mocnosti, že hledí dále sahati nežli jdou její meze; nenajde-li v tom odporu, zmizí zajisté brzy před ní všeliké zákony, všeliká práva, a jenom vůle její bude jediným zákonem.“
Mimochodem, důvodem k depresi není ani smutný konec trestního stíhání Andreje Babiše. Lidé vkládali spoustu marných nadějí do toho, že se Andreje Babiše podaří dostat od válu ne pro to, co dělá teď, ale pro to, co dělal kdysi, a že politické a mravní spravedlnosti učiní zadost státní zástupci, tj. součást exekutivy, která jako celek je navíc už Novými pořádky tvrdě zasažena.
Jistě, je správné se i nadále snažit o to, aby případ Čapí hnízdo byl doveden do spravedlivého konce. Ale zároveň je třeba usilovat o odstranění Nových pořádků a o návrat polistopadové demokracie. A to je věc politická a mravní, věc nás všech. Prokurátoři to za nás, jak vidno, nespraví. Je třeba využít všech příležitostí, které nám (zatím ještě!) ústava a zákony dávají. A místo mudrování, co má šanci na úspěch, věřit (ano, věřit je třeba), že každá dobrá a spravedlivá věc má šanci na úspěch tehdy, když se ti, co v ni skutečně věří, o ni vytrvale a s plným nasazením snaží.
Klub na obranu demokracie zve na diskusní večer na téma „Cesta z krize: ústavní žaloba a nové volby?“ ve středu 25. září 2019 od 18.00 v barokním refektáři Dominikánského kláštera sv. Jiljí, Jilská 234/5, Praha 1 – Staré Město. Diskusi moderuje publicista a komentátor Adam Drda. Plný text pozvánky najdete zde.
