2 Svět sochaře a malíře

Jsme poslední romantici, říká umělec Jaroslav Róna o židovských předcích

ROZHOVOR

Témata:

Svět sochaře a malíře Jaroslava Róny je groteskní a tajemný. Je to svět zvláštních bytostí, organismů a záhadných bohů, elementů prošlých sopečnou činností a roky pobývajících na dně moře, odkud je vytáhly záchranné čluny a kunsthistorici si lámou hlavou, která zaniklá civilizace je vytvořila. Odhalením, že je vytvořil veselý a věčně mladý šedesátník, který se dívá na svět s optimistickým pohledem, i když nevylučuje Apokalypsu. Na výstavě jeho děl z posledních dvaceti let v pražském Domě U Kamenného zvonu tento dvojí rozměr – radosti i tísně – na diváka působí s mohutným účinkem.

Znáte původ svého jména? Myslím Róna, ne Jaroslav.

Ano, znám. A je zajímavé, že se mě na to dosud nikdo neptal. Můj pradědeček z otcovy strany se jmenoval Rosenstein a žil v Budapešti a rodina měla malý obchod někde na předměstí. A když se vrátil z první světové války, našel ho kompletně vyrabovanej. Nechtěl být neustále perzekvován za své židovství, nebyl nábožensky založený, a tak se nechal přejmenovat na Róna, což je typicky maďarské jméno.

Takže to byl pokus o asimilaci?

Pravděpodobně, nemám o tom přesné informace. Ale v rodině byl široký názorový rozptyl. Babička, která měla deset bratrů a až na jednoho všichni skončili v Osvětimi, mi později říkala, že se u nich vyskytovaly snad všechny světonázory, od ortodoxního rabína až po anarchistu. No a pradědeček chtěl splynout, tak si vybral maďarské jméno, které snad znamená básnicky maďarskou krajinu, tu rovinu, kterou tam mají.

Pustu?

No, asi tu pustu – nejsem si úplně jist. Ale hlavně, tohle jméno, Róna, zachránilo naši rodinu, tedy tu židovskou část, z níž pocházím. Protože když začaly jezdit transporty se Židy ze Slovenska…

… počkejte, na Slovensko se dostali jak?

Ta moje babička byla slovenská Židovka, jmenovala se Grünmannová, pocházela z Tisovce. Za ní se přistěhoval před válkou dědeček z Budapešti, mluvilo se u nich maďarsky, německy, slovensky, všechny jazyky ovládali stejně dobře, babička se pak ještě na stará kolena naučila v Izraeli hebrejsky. A když začaly na jaře 1944 transporty, šla se babička podívat, jak je nakládají, vrátila se a říká: Tohle není normální, oni s nima jednají jako s dobytkem, tomu já nevěřím, že je vezou jen tak někam na práci, jak Hlinkovi gardisti tvrdili. A bratři jí říkali, že přehání, a dalšími transporty odjeli. Ale dědeček jí dal za pravdu a rozhodli se, že do transportu nenastoupí, tak se nejdřív různě skrývali a pak dědeček sehnal falešné papíry na maďarskou národnost a rozhodli se, že se vrátí do Budapešti, kde doufali, že se ztratí. Oni nejprve ukryli moji šestiletou tetu v katolickém klášteře a postupně utíkali s mým otcem, kterému bylo čtrnáct let, různými cestami z města a schovávali se u sedláků, kterým za to platili. Ale museli ta místa pobytu neustále střídat, aby zmenšili možnost, že je někdo udá. Neustále jim šlo o život. Nakonec zjistili, že gardisté ve vlaku přes Dunaj do Maďarska provádějí ponižující tělesné prohlídky u mužů, a když dopadnou Židy, tak je střílí a hážou do Dunaje – celé rodiny! Dědeček se s neuvěřitelnou chladnokrevností vydal na místní velitelství gestapa, získal si svým šarmem a sebejistým vystupováním sympatie velitele. Nabídl mu suverénně doutník a vydával se za maďarského nacionalistu a obchodníka na cestách a požádal ho o speciální propustku pro celou rodinu, aby je gardisté ve vlaku neobtěžovali. A dostal ji. Ta propustka jim zachránila život a máme ji ještě doma na stěně zarámovanou.

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.