Marťani už jdou

Vím, že mluvit o Parlamentních listech není salonfähig, ale udělám jednu výjimku. Pod titulkem „Totální selhání vedení ČT. Moravec, 168 hodin, Reportéři…Zločinecká organizace? Někdejší hlídač České televize promluvil“ publikovaly obsáhlý rozhovor s Radkem Mezulánikem, vedoucím Katedry mediálních studií UJAK.

Už jsem byl v Parlamentních listech spojen s kdečím, včetně metání fekálií po autě jisté dočasné ředitelky televize (Věry Valterové), kterou jsem v životě neviděl, natož abych věděl, jaké má auto, takže bych se i nad to spojení mých pořadů se zločinem v titulku dokázal povznést. Kdyby se mi shodou okolností nepřihodil takový příběh.

Ne, nezaráží mě, že mediální odborník využívá tribuny dezinformačního plátku k plamenné kritice ČT. Někteří mediální odborníci jsou tam pečení vaření, i když je to jejich kázání pak asi stejně věrohodné, jako prohlásit se za vegetariána a pak neustále šmejdit po dvorcích s pachem čerstvě porcovaného pašíka. Ani nejsem tak naivní, aby mě zarazilo, že tu „totální selhání“ managementu ČT odhaluje někdo, kdo je spojený s problematickou značkou UJAK, která před dvěma lety bojovala s akreditační komisí ministerstva školství o přežití na univerzitní scéně. Ale je pravda, že Mezulánikův rozhovor, už v titulku navozující ponurou atmosféru zločinu, jak to mají v Parlamentních listech rádi, nezklame. Na otázku, zda má pravdu prezident Miloš Zeman a designovaný premiér Andrej Babiš, kteří televizi kritizují, nebo ti, kdo se jí prý vždycky zastávají a kdo jsou považování za protežované („TOP09, KDU-ČSL, ČSSD, Zelení”), pan Mezulánik odpovídá: „A pomineme-li dokonce i odborné hodnocení, pak nejlépe poslouží známý příklad: jaký obrázek by si o České republice a jejích představitelích asi udělal „marťan“ odkázaný pouze na příslušné zpravodajské relace. Dokážeme-li se do této role vžít, pak musíme uznat, že takto podávaný obraz má s realitou jen velmi málo společného.”

Vymalováno. Šéf mediálních studií UJAK se dokáže vžít do marťana. Tady bychom snad mohli i skončit. Ale odložme ostych a pojďme věc prozkoumat blíže. Když ponecháme stranou poměrně složitou otázku, jaká tedy vlastně je jakási „obecně“ stanovená a všemi stejně vnímaná realita, musíme se předmětného docenta zeptat, jak se mu vlastně podařilo do marťanovy kůže převtělit či „převibrovat“; nebo do jaké rakety si máme nastoupit, abychom získali stejně přesvědčivý “objektivní” náhled a nadhled jako on. Bohužel, všechno otázky, na které by bylo potřeba se ptát, ale nepodepsaný novinář z Parlamentních listů je nepoloží, a tak nám na ně mediální kritik neodpoví. Aby bylo jasno, já panu Mezulánikovi jeho exaktní vědeckou analýzu převtělení do marťana vymlouvat nehodlám. Pokud se takhle učí na UJAKu žurnalistika, je to jejich věc – ačkoli se tu nabízí znovu ta otázka, jestli ztráta akreditace v jediném oboru (speciální pedagogiky) nebyla onehdy od ministerstva školství trochu moc benevolentní přístup. Nicméně to ponechme na akreditační komisi.

Pokud si ovšem pan Mezulánik dovoluje tvrdit, že „kvalitní pořady by takovéto reakce nevyvolávaly“, podává ten nejlepší důkaz, že je marťan. Naší povinností jakožto novinářů s nohama pevně na zemi je ve zmíněných pořadech odhalovat problematické chování politiků, a to jen v takové míře, v jaké nám k tomu oni sami poskytují materiál. Což tedy není nikdy úplně pohodová práce a dokonce i v lepších demokraciích to s sebou přináší jistá rizika, k nimž patří i nemilost potrefených. I kdyby se člověk rozkrájel, skandály nikdy nejsou rovnoměrně rozvržené mezi všechny politické subjekty stejnou měrou. Někdo je buď nemá, nebo jich má méně, jiný je má za sebou, na jiného teprve vyplouvají, protože si dlouho užíval mediálního zákrytu obchodníka s hnojivy. A taky platí, že ten, kdo je u vlády, je z logiky věci více pod dohledem, než ten, kdo u vlády momentálně není, protože má zkrátka daleko více příležitostí moc či veřejné statky zneužít. Obzvlášť když jeho obrovský holding podniká se státem v míře větší, než malé, což je problém sám o sobě, kterému v demokraciích říkají střet zájmů. Tohle všechno bych se asi pokoušel vysvětlit marťanovi, kdyby za mnou přišel, a nevylučuju, že bych možná pochodil lépe, než u některých teoretiků žurnalistiky.

Netvrdím, že naše pořady nelze kritizovat, ale jen bych poprosil o trochu méně toho marťanství. Ostatně stačí se podívat do našeho archivu. Marťan by před pěti nebo deseti lety viděl zase úplně jiný obrázek než dnes. Pokud by naslouchal tehdejším nejmocnějším politikům, možná by opět zvedl svůj dlouhý křivolaký prst jako E.T. a hlásil „domů“, že takto „realita” nevypadá. Tehdy to vedle ODS nejvíc odnášely ty strany, které nás dnes „brání“. Proč? No, možná se poučily (ale tomu bych moc nevěřil) a možná je to z pudu sebezáchovy. Protože samy žádná velká média na rozdíl od jejich dominantního konkurenta nevlastní. Jednoduše a prostě vědí, že pokud by měla umlknout kritika posledního velkého média, které si to může dovolit, možná by na ně jejich nevýhoda začala dopadat ještě fatálněji. S možnými důsledky na demokracii jako celek.

Vzniklo tu totiž silné spojení nekritizovatelných (a nestíhatelného), což je v české politice něco nového a něco, co je s demokracií neslučitelné. Ostatně, celý rozhovor pana Mezulánika v PL na mě dělá dojem, že tuší příznivý vítr. V Poslanecké sněmovně stačí neschválit dvě po sobě jdoucí zprávy Rady ČT, aby se současná rada poroučela a pak už nebude nic stát v cestě marťanům, aby do ní napochodovali v plné polní. Se zadáním, které bude formulovat hlasovací koalice ANO, komunistů a SPD, tedy formací, které se netají snahou televizi podřídit vlastním politickým zájmům.

Pan Mezulánik, který už v Radě ČT seděl v uplynulém období a přes snahu se mu nepodařilo prodloužit si mandát už v roce 2014, dává najevo, že požadavkům nové doby by se uměl ohebně přizpůsobit: ačkoli se prohlašuje za příznivce „veřejné služby”, ochotně uvažuje i o zestátnění či převedení ČT pod státní rozpočet (což je s tím prvním v naprostém rozporu), jak se právě líbí prezidentu Zemanovi, Andreji Babišovi či Tomio Okamurovi, o komunistech ani nemluvě. Důsledek? To ať si každý doplní podle svého. Kdo to nepochopil doteď, asi už nepochopí.

A teď k pointě příběhu, kvůli které to celé vyprávím. Shodou okolností jsem před třemi týdny přednášel právě pro studenty UJAKu, kam mě pozval bývalý slovenský kolega, který tam teď učí. Po skončení semináře, který měl prý úspěch, mi jménem školy přednesl poměrně velkorysou nabídku k trvalé spolupráci na další školní rok.I přes značné naléhání jsem na ni nechtěl kývnout.

Především kvůli časové zaneprázdněnosti. Do příštího zimního semestru je sice daleko a kdoví, jestli má zaneprázdněnost brzy neskončí… Nicméně ani tak jsem se nechtěl k ničemu velkému uvazovat. Nakonec jsem souhlasil s krátkým učebním programem dvě hodiny týdně. Dohodli jsme se na slušném honoráři – tedy na naše poměry ve školství; jinak je s ohledem na malý úvazek vcelku zanedbatelný. Minulý pátek jsem vypracoval sylabus, čili učební osnovu na čtrnáct lekcí z oboru zpravodajství a publicistiky, to vše s vědomím šéfa katedry Mezulánika. Proto mě ta jeho pondělní kreace v Parlamentních listech trochu překvapila. Vrtá mi hlavou, proč o mě na své katedře vůbec stojí,když mi jako šéfovi kritizovaných pořadů vystavuje tak nelichotivé vysvědčení?

Ačkoli si myslím, že ta děcka si zaslouží, aby je učili nejen marťani, raději tu své otázky zveřejňuju. Možná je to jenom náhoda a možná si na katedře mediálních studií někdo myslí,že si mě tím malým úvazkem koupil a teď si do mě může kopat podle své marťanské libosti.

Ale i marťani se někdy pletou.