Za umění čistší. Tamten neodsoudil rasismus, jiný se choval ošklivě k ženám...

ECHOPRIME

Za umění čistší. Tamten neodsoudil rasismus, jiný se choval ošklivě k ženám...
Sue Lyonová v titulní roli Kubrickova filmu Lolita (1962). Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Ondřej Štindl

O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč. Je to x-té kolo diskusí o vztahu autora a díla, tentokrát ale dovedených na tu nejprimitivnější úroveň.

Tamten byl rasista, nebo se aspoň proti rasismu dostatečně nevyslovil. Tamten se ke kdekomu choval ošklivě a k ženám zvlášť. Tamten podporoval nespravedlivou válku či imperiální politiku. Taková selhání (v očích pokrokářského publika a kritiky) jsou důvodem dílo nečistého autora zatratit – pokud se mýlil v tom či onom, proč se jím vůbec zabývat, proč by měla být brána vážně jeho slova o čemkoli, co může přinést nám, kteří jsme o sto, padesát, pět let dál a tomu odpovídajícím způsobem poučenější a znalejší, vnímavější? Je třeba očistit umění od všeho nečistého, protože hříchy autorů, jejich nečistost, by stránkami knih či obrazy mohly kontaminovat duše publika.

Vnímám za úsilím puritánských čističů ještě jiné motivace, jistě mocenskou a také potřebu si věc jaksi usnadnit – ty velké postavy, které by z různých ideologických důvodů měly zmizet, se ztratí i jako měřítko, což se může jenom hodit autorovi velmi omezených schopností a recipientovi s velmi omezenou schopností vnímat. Mohou si vybojovat krásný nový svět, v němž jim už nebudou připomínány jejich limity, nebudou vystavováni porovnáním, z nichž by vyšli dost nelichotivě. „Že špatní lidé tvoří dobré umění, je důvod k naději. Být člověk znamená provinit se, tím si můžeme být jisti, a přesto máme všichni příležitost dojít spásy, pozvednout se nad to ubohé v naší povaze, vykonat něco dobrého navzdory nám samým, vytvořit krásu z něčeho, co krásné není, a najít odvahu ukázat světu to lepší, co v nás je,“ napsal nedávno hudebník Nick Cave. Ta slova znějí velmi idealisticky, a proto i cize v době, která ideály a ideologiemi často maskuje snahu naplnit impulzy značně nízké. A také se pletou do cesty lidem, kterým se nehodí představa člověka jako bytosti z principu a neodstranitelně rozporné. Ty rozpory, pokud je vnímají, přičítají spíš vnějším vlivům, systému, a logicky proto tvrdí, že systémovou změnou, odstraněním těch špatných vlivů se k lepšímu změní i člověk. Novodobý a co do konkrétních představ spíš vágní utopismus potřebuje také nějaké své umění. A zvolna se rýsuje představa, jak by asi mělo vypadat.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: Echo