„V budoucnu bude mít člověk všechny údaje v jedné aplikaci v telefonu“

Většina Čechů už ví, co je bankovní identita a k čemu slouží datové schránky. Tím ale proces digitalizace a zpřístupňování služeb států i firem zdaleka nekončí. S Janem Blažkem, předsedou představenstva společnosti Bankovní identita, a. s., jsme se bavili také o roli státu, který je podle něho rychlým rozšířením bankovní identity zaskočen. Řeč byla i o Pirátech ve vládě a zastaralé české infrastruktuře.

Kdo na českém trhu využívá bankovní identitu a datové schránky nejčastěji?

Nejpočetnější skupinou jsou lidé v produktivním věku. Ti jsou digitálně zdatní a většina příležitostí, kde lze bankovní identitu nebo datové schránky použít, je pro ně relevantní. Velkou skupinu tvoří i jednorázoví uživatelé, například při žádosti o státní dávku. Ti jsou ochotni bankovní identitu využít znovu, pokud k tomu budou mít vhodnou příležitost.

Člověka by napadlo, že když se řekne digitální zdatnost, myslí se tím především mladí lidé. Jak jsou na tom oni?

V současné době nejsou až tak početnou skupinou, protože nemají dost důvodů digitální identitu využívat. Prozatím neřeší převody energií nebo změnu pojistky, příliš nežádají ani o státní dávky. Což ovšem neznamená, že identitu neznají. Znají, ale zatím ji nepotřebovali.

A vnímáte, že dochází k nějakému generačnímu střetu? Že ti starší mají obavy třeba z poskytování osobních údajů, zatímco ti mladší upřednostňují pohodlnost?

Ono to jde spojit. Člověk si běžně nevzpomene, kolikrát a komu ukazoval svou občanku. S bankovní identitou získá aspoň ucelený přehled. Když se přihlásí do svého internetového či mobilního bankovnictví, zjistí přesně, kdy a jaké své údaje poskytoval. Jeho data jsou navíc v bezpečí. Totožnost ověřuje banka, přihlašovací údaje se ke třetí straně nikdy nedostanou. Jde tedy o vzdělávání lidí v tom, aby si hlídali, komu své údaje poskytují a proč.

Obecně řečeno, kolik Čechů bankovní identitu využívá?

V souhrnu se to blíží skoro dvěma milionům unikátních uživatelů.

To považujete za dobré číslo?

Optikou naší republiky je to obrovský úspěch. Před dvěma lety, než byl schválen zákon o bankovní identitě, se digitálně identifikovaly maximálně statisíce uživatelů, především podnikatelé. Během roku a půl počty enormně vyskočily.

Připadá mi, že Češi mnohdy nejsou ochotni přejít ze světa papíru do světa digitálního a často ani netuší, jaké služby například Portál občana nabízí.

I to se v čase mění. Buď člověk sám chce, má nějakou potřebu, a v tu chvíli si sám dovede zřídit třeba datovou schránku. Nebo ho k tomu přimějí vnější okolnosti. Tedy že mu to stát přikáže, případně je s tím spojen nějaký benefit jako například pohodlnější výplata dávek. Z výzkumů vyplývá, že bankovní identita je známý pojem. Na sociálních sítích si ji lidé vzájemně doporučují pro řadu úkonů. Letos jsme se soustředili na zvýšení povědomí o bankovní identitě jako takové, což se podařilo. Teď lidi chceme vzdělávat, jak a kde ji používat.

Napomohl rozvoji koronavirus?

Koronavirus zejména v době nejtvrdších lockdownů řadu služeb omezil, či dokonce úplně paralyzoval. A spousta věcí se kvůli, nebo spíš díky němu začala řešit on-line. Okamžitě ale digitalizaci nenastartoval, přece jen chvíli trvá, než se stát i další subjekty přizpůsobí. Začít využívat bankovní identitu je sice snadné, ale pro firmy může znamenat třeba i to, že budou omezovat své pobočky a přizpůsobovat své vnitřní fungování digitalizaci. To není práce na jeden den. Běžní lidé se k tomu asi dostanou i díky on-line podávání daňového přiznání. Platba daní není z hlediska počtu uživatelů bankovní identity zásadní. Většina lidí jsou zaměstnanci a za ty řeší daně zpravidla zaměstnavatel. Kdo tu potřebu má, jsou OSVČ nebo vyšší střední třída. Ti ovšem už bankovní identitu většinou využívají a umějí si s ní poradit.

Jak hodnotíte digitální infrastrukturu státu a jeho připravenost na poskytování služeb on-line?

Je to otázka ve stylu, co bylo dřív – slepice, nebo vejce? Když jsme se dřív bavili se zástupci státu, často říkali, že nechtějí rozšiřovat nabídku digitálních služeb, protože je zatím málo uživatelů. Dnes už jich jsou miliony a ministerstva většinou nemají potíže s převáděním státní agendy do on-line prostředí. Dobrým příkladem je třeba ministerstvo práce a sociálních věcí, které razí přístup „nejdřív digitálně, na pobočku až tehdy, pokud to nejde“. Když v létě spustilo portál Jenda (klientský portál, kde mohou občané žádat o jednorázový příspěvek na dítě – pozn. red.), využilo jej jen během prvního týdne 280 tisíc lidí. Představte si, kdyby tolik lidí přišlo osobně na pobočku – nikdy je neobsloužíte tak efektivně. Stát byl spíš zaskočen tím, jak moc se bankovní identita začala využívat. Infrastruktura, kterou dnes mají základní registry, je zastaralá, což je něco, co se dalo předvídat. Věřím, že stát tuto část technické infrastruktury brzy posílí.

Asi před rokem došlo k výměně vlády. Myslíte, že s Piráty, kteří mají digitalizaci jako svoji vlajkovou loď, se věci ubírají správným směrem? Dočkáme se s nimi digitálního státu?

Musím říct, že od té doby, co nastoupila nová vláda, se nic výrazně neposunulo. Spíš realizuje kroky, které už byly dřív rozběhnuté a schválily se za součinnosti bývalé vlády a opozice. Teď se jen prohodily jejich role. Prioritou nynějšího kabinetu bylo vybudovat Digitální informační agenturu. Dalších projektů je spíš
minimum. Myslím, že nedávné úspěchy jsou primárně zásluhou lidí, kteří na ministerstvech pracují, než cílenou agendou této vlády. Problémem digitalizace státní správy je, že jde o běh na dlouhou trať, výsledky snažení současné vlády se ukážou až v dalších letech.

Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš nedávno představil projekt eDokladovka, tedy digitální průkazy, občanský i řidičský. Je to jedna z těch věcí, která nám do budoucna může přinést nějaký uživatelský komfort?

V této fázi mi eDokladovka přijde jako zbytečný projekt, byť možná vypadá atraktivně. Vzhledem k připravované evropské legislativě o takzvané evropské digitální peněžence bych byl raději, kdyby se tým Ivana Bartoše soustředil na ni, protože bude pro všechny užitečnější. Budoucnost je o tom, že všechny údaje bude mít člověk v jedné aplikaci v telefonu a bude je napřímo poskytovat druhé straně. A nemyslím jen osobní údaje. Sdružovala by třeba i informace o vzdělání, zdravotním stavu, uzavřeném pojištění, účtu v bance nebo o kuponu na MHD. V některých zemích tenhle koncept už zčásti funguje. Hodně progresivní jsou třeba Kanada a severské státy.

A kdy bychom se mohli dočkat takové budoucnosti z hlediska reálného nasazení?

Když budu velký optimista, tak v roce 2025. Kdybychom neztráceli čas jinými věcmi, tak i dřív, protože na všem zmíněném už lze pracovat. Ale musí se chtít. Zatím se moc nechce.

Jsou v té cestě za digitálním světem nějaké limity ze strany české legislativy, které je třeba odstranit?

Zrovna teď mě nenapadá žádný zásadní zákon, který by něco výrazně zlepšil. Hovoříme o jednotlivých drobných změnách. Například o překážkách v pracovněprávní oblasti, které se týkají možnosti digitálního podpisu na dálku. Jsou to i drobnosti u hypoték, aby bylo možné je uzavřít kompletně na dálku.

Bankovní identitu lze používat i na úrovni soukromého sektoru. Jak to funguje? Jaké výhody z toho pak plynou pro občany?

Banky mohou poskytovat své identifikační prostředky nejen státu, ale i firmám. Před pár lety bylo v drtivé většině případů nutné založit si bankovní účet přímo na pobočce. Dnes už banky běžně nabízejí možnost přihlásit se přes bankovní identitu a účet si založit během pár minut z domova. Změnil se způsob prokazování své identity. Už není nutná osobní návštěva s občanským průkazem. To je asi nejčastější firemní scénář – firma splní zákonnou povinnost ověřit identitu klienta. Druhou skupinou jsou firmy, které takto nahrazují kontakt s klientem. Buď mám pobočku, která funguje osm hodin denně, anebo klientský portál, který běží dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. To je hlavní důvod, proč firmy implementují bankovní identitu, protože jim umožňuje získat klienta a jeho vzdálenou obsluhu. Firmy vědí, že získají ověřené informace o osobě, se kterou jednají. To tu dosud nebylo.

Byla řeč o vzdělávání lidí v oblasti nakládání s bankovní identitou. Kdo by se o to měl starat?

To musí začít už ve škole. Už na základní a střední škole by se měly děti učit, jak digitálně fungovat. Je to fenomén, který využíváme, ale nijak se nepromítl do školních osnov. Mělo by to patřit k základnímu vzdělání, stejně jako třeba matematika. Pak je to o vzdělávacích kurzech a o tom, co banky už dnes dělají třeba v oblasti kyberkriminality.

Když se nakonec přesuneme k BankID jako subjektu, co všechno pro osvětu děláte vy?

Kromě poskytování služeb chceme primárně napomáhat digitalizaci. Věnujeme se vzdělávání, to je výrazná část našich aktivit, protože v tom mají Češi velký handicap. Spolupracujeme se státem a snažíme se mu v téhle oblasti poskytovat poradenství. Stát zatím bohužel většinu digitálních služeb poskytuje hlavně proto, aby splnil zákon. Zmínil bych i oblast elektronických podpisů, kde je Česká republika taky hodně pozadu. Je to o evangelizaci a neustálém vysvětlování, že podepisovat se lze i digitálně a není se čeho bát. Firmy si pořád posílají naskenované ručně podepsané dokumenty místo toho, aby používaly soubory opatřené digitálním podpisem, který je z hlediska práva navíc daleko průkaznější.