AD: Zástupy spravedlivých

NÁZORY ČTENÁŘŮ

AD: Zástupy spravedlivých
"U Masaryka trochu vidím liberalistickou představu „konce dějin“, že v demokracii se všechny staré a hloupé národnostní spory samy vyřeší." Foto: Kniha Velcí Češi 1918
1
Názory čtenářů

Václav Voseček

NÁZORY ČTENÁŘŮ: Milan Uhde se se značnou hořkostí vrací ke třem bolestným momentům našich novodobých dějin. Ano, historickou pravdu je třeba hledat „padni komu padni“ a zejména se v každé chvíli rozhodovat podle poctivě přiznané skutečnosti, a ne podle svého „zbožného přání“. V části „V Československu žije jen československý národ“ Uhde píše, že když Masaryk přesvědčoval prezidenta Wilsona o nutnosti rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nástupnických národních států, tak ho informoval, že na zdejším území žije jediný československý národ a že zamlčel existenci více než třímilionové menšiny Němců, o menšinách maďarské a polské ani nemluvě.

Toto tvrzení neodpovídá historické skutečnosti, jak se můžeme přesvědčit v knize Jiřího Kovtuna Masarykův triumf (poprvé v exilu 1987). Její autor byl od r. 1977 zaměstnán v kongresové knihovně ve Washingtonu jako odborník na Československo a měl možnost prostudovat obrovské množství historických pramenů z časů Masarykovy činnosti v USA. Masaryk se s Wilsonem osobně setkal pouze dvakrát, poprvé 19. června 1918 byl přizván k širší schůzce o otázce rozvráceného Ruska, a to jako odborník na tuto zemi.

Podruhé v září téhož roku se proběhla víceméně zdvořilostní návštěva, na níž Masaryk poděkoval za uznání České národní rady americkou vládou, což byl vrchol Masarykovy americké činnosti. Dospěl k němu vytrvalou přednáškovou kampaní, která měla značný ohlas v amerických médiích, vytvářela tlak na americkou vládu, ale do uznání České národní rady mohl Masaryk vystupovat pouze jako soukromá osoba. Je třeba říct, že Wilsonovi také napsal několik dopisů a dostal na ně odpovědi, osobně jednal s ministrem zahraničí Lansingem, ale opět, v popředí byla vždy otázka, zda a jak intervenovat v Rusku, včetně osudu našich legií. I tak se ale na „řešení“ Rakousko-Uherska vždy dostalo.

Na mediálním poli jeho autorita stoupla tak, že byl brán za mluvčího střední Evropy. Důležité je, že Masaryk nikdy nepopíral existenci německé menšiny (mluvil o dvou milionech) a předpokládal a říkal, že „německá otázka“ se demokraticky vyřeší a Němci se postupně do nového státu začlení. Takže iluze a zbožné přání, ale nikoli zbožná lež. Tu bych spíš spatřoval v pojmu československý národ, tady měl Masaryk prokázat svůj proklamovaný realismus, a ne zůstat na pozicích čechoslovakismu, jaké zastávala většina českých politiků, protože prostě o Slovácích skoro nic nevěděla. Jenže pak by Wilsona asi nepřesvědčil o tom, že nové Československo bude vnitřně dost silné, aby přineslo stabilitu do prostoru mezi Německem a Ruskem.

Dodal bych, že chyba v českém emancipačním snažení začala už během národního obrození, které budovalo národ jako etnicky český a od počátku tak vyloučilo německy mluvící Čechy. Svědectvím, že oni se v historii za Čechy považovali, jsou sochy sv. Václava a jiných českých světců ve starých kostelech v čistě německojazyčném pohraničí. Snad jediným, kdo kritizoval etnické směřování národního obrození a volal po zemském češství, byl matematik a filozof Bernard Bolzano, v Praze narozený Ital. Nikdo z dalších národních vůdců už podobnou prozíravost neprokázal. U Masaryka v tom trochu vidím liberalistickou představu „konce dějin“, že v demokracii se všechny staré a hloupé národnostní spory samy vyřeší. Jenže i  po sto letech vidíme, že pojmy vlast, národ a jeho území jsou v nás uloženy hlouběji, než jsme si mysleli v době klidu, a když se dějiny pohnou a otřesou našimi jistotami, vyplují okamžitě na povrch.

Takže 28. října si připomeňme velkou pozitivní energii, kterou do nového státu Masaryk vložil, ale taky, že to, co bylo zbožným přáním, neobstálo a je pryč. Iluze jsou ale věčné a svůdnější než drsná pravda; a tady redakci Echa přeji, aby zůstala odvážná, stejně jako vždy byl Milan Uhde.