Malý vánoční kvíz: Kdo je nominant a jak je to s nevzdělaným blbem?
Nominant? Kdo to vlastně je?
NOVÉ
2
Malý vánoční politicko-lingvistický kvíz. O jednom slovu, které slyšíte či čtete ve zpravodajství mnohokrát denně. Takže: Víte, kdo to je nominant? Například nominant politické strany? A jste si odpovědí opravdu jistí?
Debatu na toto téma rozpoutal v redakci deníku Echo24 těsně před Vánocemi nedávný poslanec TOP 09 Daniel Korte. „Dobrý den, pane šéfredaktore, kdy si už konečně zavedete v redakci pořádek?! Co myslíte, ze říkáte pojmem ‚nominant‘? Evidentně ten, který je nominován… Ale to by byl ‚nominát‘! ‚Nominant‘ je ‚nominující‘… Je to marný, je to marný, marný… Ovšem pozitivní je, že když se někdo chce stavěti vzdělancem užívaje cizí slova, ukáže se většinou nevzdělaným blbem,“ napsal Korte, který je nejenom politikem, ale také překladatelem, filologem a lingvistou.
Cože? Má Daniel Korte pravdu? V redakci hned poté nastalo důkladné prohledávání tištěných slovníků a jazykových příruček, ale s nevalným výsledkem. České slovníky a příručky takové slovo neznají, polština chápe nominanta jako pan Korte, zato slovenština používá slovo nominant zcela opačně.
Korte ve své úvaze zřejmě vychází ze zakončení slova nominant. Východiskem tvorby podobných slov je latinské participium prézentu aktiva na -ns. „Pokud bychom se drželi pouze latiny, měl by pan Korte pravdu. Jenže čeština má i jiná slova, u nichž podobné vývody neplatí. Slovo nominant je relativně nové, nikde neukotvené, navíc hojně používané ve významu toho, kdo je nominován (viz Český národní korpus), ve stejném významu ho užívá i slovenština. Nelze tedy jednoznačně říct, kdy je jeho užití náležité, kdy ne. V jednom slově totiž často bývá obsažena ta aktivní i pasivní složka zároveň, navíc významy se mění a posunují,“ shrnula jazyková redaktorka Lucie Bradáčová. Zájemcům o podrobnosti doporučuje prostudování textu v rámečku, jehož autory jsou pracovníci Ústavu pro jazyk český a který naleznete na Internetové jazykové příručce.
Mezi slovy na -nt je početná a stále doplňovaná skupina jmen osob podle toho, co dělají: praktikant praktikuje, projektant projektuje, reprezentant reprezentuje (‚představuje, zastupuje‘), spekulant spekuluje, kolaborant kolaboruje (‚spolupracuje s někým, s kým se spolupracovat nesluší‘), konzultant konzultuje (‚radí‘), ministrant ministruje (‚přisluhuje‘), student studuje, dirigent diriguje, abstinent abstinuje (‚zdržuje se od něčeho‘), adolescent dospívá, deviant je úchylný (latinsky: ‚kdo schází z cesty‘), frekventant navštěvuje (např. nějaký kurs), disident nesouhlasí s režimem (latinsky: ‚sedí jinde‘ než establishment, např. ve shromáždění lidu), rezident je někde trvale usídlen, konkurent konkuruje, oponent oponuje (‚vznáší námitky‘), aspirant aspiruje na dosažení nějaké hodnosti (má v úmyslu jí dosáhnout), pacient (latinsky patiens) ‚trpí‘. Během minulého století přibyli např. demonstranti, manifestanti nebo emitenti (vydavatelé např. akcií); přibylo také prezidentů (doslova „předsedajících“) všeho druhu; pro češtinu byli v uplynulých desetiletích novinkou sympatizanti. Východiskem tvoření těchto slov je latinské participium prézentu aktiva zakončené na -ns (2. pád -ntis). Obdobou v rodě ženském jsou výrazy jako konstanta (je ‚známá a neměnná‘) nebo tangenta (‚dotýká se‘); od téhož participia máme i substantiva neživotná: transparent, radiant, gradient, repelent, de(z)odorant, koeficient (neboli součinitel: číslo, kterým násobíme).
Od těchto jmen odlišujeme mnohem řidší jména osob podle toho, jak je třeba s nimi jednat, k čemu jsou předurčeni nebo kým se mají stát: reverend, titul pastora v anglosaských církevních denominacích, doslova označuje někoho, kdo zasluhuje být ctěn (v překladech z angličtiny se jako oslovení pastora nebo soudce objevuje výraz ctihodnosti), konfirmandi se připravují na konfirmaci (protestantská obdoba biřmování), doktorandi mají složit doktorské zkoušky a bude jim udělen příslušný titul. Tentokrát je východiskem latinský tvar na -ndus zvaný gerundivum, který vyjadřuje pasivní budoucí děj, nutnost nebo možnost. Obdobou v ženském rodě je remitenda (‚neprodaný tisk určený k zaslání zpět vydavateli‘), dividenda (‚část zisku určená k rozdělení mezi podílníky‘), legenda (původně výchovné texty o životě svatých určené k předčítání; dnes to, co si musíme přečíst, chceme-li rozumět grafu, vyluštit křížovku apod.) nebo propaganda (ale ta už – spíš než to, co má být šířeno – označuje samo šíření idejí). Původní latinský plurál rodu středního máme v typografickém výrazu corrigenda et addenda (‚co je třeba opravit a doplnit‘, seznam oprav a doplňků), ale ten píšeme jako citátový výraz latinsky. Vzácně najdeme i maskulina neživotná: operandy jsou např. v logice výrazy (A, B), jejichž vztah udává operátor (A ⇒ B)
Jazykový znak je pohyblivý: přenáší se, označuje další skutečnosti a jeho význam se mění. Referent jistě dělá i jiné věci, než že by (jen) referoval – jde totiž o úřednický hodnostní stupeň. Asistent je etymologicky vzato někdo, kdo asistuje čili stojí poblíž připraven pomáhat (svému profesorovi apod.), ale jako vysokoškolská pedagogická hodnost má jiný obsah – stejně jako být docentem neznamená jen učit. Protestanti se sice jmenují podle svého protestu, jímž se odloučili od římskokatolické církve, ale snad nikdo si nemyslí, že by ustavičně protestovali. Kvůli posunům pak narazíme i na příklady, které se vymykají předchozímu výkladu: maturant není jen ten, kdo právě maturuje, ale i ten, kdo se na maturitu připravuje, a dokonce i ten, kdo už zkoušku zralosti složil (čerstvý maturant); podobně na sjezdu abiturientů (u nichž je to s poměrem k latinským participiím ještě složitější) se nesejdou ti, kteří hodlají (úspěšně, s maturitou) opustit školu, ale ti, kteří ji už před lety opustili: dávní spolužáci z nejvyššího ročníku. Absolvent už zpravidla „má absolvováno“ a mutant sice svým vznikem mění řád tvorstva, ale mutanty chápeme především jako výsledek genetické změny.
To, že touž osobu můžeme nazvat aspirant i doktorand, je sice především dáno tradicí, ale logické jádro to má. Jde totiž o pojmenování ze dvou různých pohledů: aspirant sám aspiruje, jeho „čekatelský stav“ je pojmenován jako projev jeho vlastní vůle; doktoranda někdo jiný, vyšší, v budoucnu jmenuje doktorem – to je ta pasivní budoucí možnost, kterou vyjadřuje latinské gerundivum. Logický by byl i diplomand (‚kdo má být vyznamenán diplomem‘), tato podoba je nadto kodifikovaná jako řidší ve slovnících spisovného jazyka – jenže tradičně se dává přednost psaní diplomant.
Zdroj: Internetová jazyková příručka.
